Lucerna zažila výsadek amerického „suchého“ jazzu Doporučený

Do hledáčku hudebního festivalu Prague Sounds se dostala velká ryba v podobě amerického jazzového kvartetu saxofonisty Joshua Redmana, klavíristy Brada Mehldaua, kontrabasisty Christiana McBridea a bubeníka Briana Bladea. Kapela vystoupila ve středu 2. listopadu ve velkém sále pražské Lucerny a byl to její velký návrat po více než dvou desetiletích od první spolupráce. Z průkopníků akustického moderního jazzu se mezitím stala vyzrálá střední generace, která nenechává nikoho na pochybách, že je pro ni virtuozita denním chlebem.

Joshua Redman při koncertě v Lucerně Joshua Redman při koncertě v Lucerně Foto: Otmar Petyniak/musicweb.cz

Během téměř dvouhodinového vystoupení kvartet zahrál „pouze“ devět skladeb včetně přídavků, což dává samo o sobě informaci o tom, jak dlouze museli hlavní aktéři improvizovat, aby přidělený čas naplnili. Zazněly ukázky z nedávné společné nahrávky Round Again, ale i z nového alba Long Gone. Koncert byl dobře ozvučen, takže byly slyšet všechny detaily i ve vzdálenějších řadách. A pokud byly v přízemí Lucerny nějací hlodavci, saxofonista Joshua Redman jako novodobý krysař je svými pronikavými sóly spolehlivě vyhnal. Redman začal decentně na sopránsaxofon, aby ale většinu večera kraloval na svém tenorsaxofonu. Svým nasazením a výstavbou improvizací připomínal Sonnyho Rollinse, který byl už v 60. letech průkopníkem tzv. nikdy nekončících sól.

Celý kvartet držel pohromadě díky košaté klavírní hře Brada Mehldaua. Ten dokázal harmonicky vybočovat až k úplné disonanci, vždy se ale pak vracel k nacvičeným chorusům. Během improvizací se dopustil několika citací Georga Gershwina, početné publikum ale hlavně ocenilo jeho vlastní neopakovatelná sóla.

 

 

Kvartet přímo navazuje na bebop 60. let, rozdíl je ale nejen ve zvuku, ale i v odvážnějších improvizacích. Kontrabas měl tehdy jen skromnou podpůrnou roli, snímán byl jen slabě pomocí mikrofonu a sóla byla jen sporadická. V rukou Christiana McBridea ale kontrabas zněl mohutně jako baskytara (důsledek kontaktních piezoelektrických snímačů) a dovednými vyhrávkami vyplňoval každý uvolněný prostor. Navíc spolehlivě ladil i ve vysokých polohách, což dokáže při improvizacích jen několik málo hráčů na světě jako např. Ron Carter, Stanley Clark či Miroslav Vitouš. A když si McBride vzal sólo s použitím smyčce, bylo to přímo zvukové pohlazení. Ve skladbě Silly Little Loves Song naopak zahrál neuvěřitelné dvaatřicetiny, což je u kontrabasu téměř nemyslitelné.

Chvílemi mě mrzelo, že kvartet zbytečně nechává své čtvrtého člena zahálet jen v doprovodné roli, přestože dával o sobě vědět v každém taktu. Ta pravá chvíle pro bubeníka Briana Bladea však přišla během prvního přídavku, kdy svou soupravu málem rozsekal na maděru. Tím koncert opatřil závěrečnou třešničkou na dortu. Poslední skladba už byla jen decentní rozlučkou s kapelou, která by mohl vyučovat jazz na všech školách po světě a pořád jí zbývá dost invence pro vlastní tvorbu.

Napsal(a):

Zanechat komentář

?>