Odešel věrozvěst jazzrockové fúze Chick Corea Doporučený

Americký klavírista a skladatel Chick Corea (12. 6. 1941 - 11. 2. 2021) po sobě zanechal hudební stopu srovnatelnou s Fryderykem Chopinem v 19. století. Fenomenální klávesový hráč posunul hlavně improvizace do takových výšin, že je prakticky nelze opakovat. Zemřel uprostřed činorodé práce ve věku 79 let na následky vzácné formy rakoviny.

Chick Corea v Obecním domě v Praze 11. července 2018 Chick Corea v Obecním domě v Praze 11. července 2018 Foto: Petr Hájek/musicweb.cz

Pohled zpoza klavíru poznal Chick Corea již ve čtyřech letech, kdy se na něj začal učit hrát. Díky tomu, že vyrůstal obklopen jazzem, se jeho hra začala brzy ubírat směrem k tomuto žánru. Ovlivněn hvězdami bebopové éry, Dizzym, Birdem a dalšími, začal mladý Chick koncertovat již na střední škole. Důležitým bodem Coreovy muzikantské dráhy se stal přesun do New Yorku. Studium na tamních školách nedokončil, ale i přesto se rozhodl v americké metropoli zůstat. Tamní jazzové kluby byly pro mladého pianistu zdrojem inspirace a nabízely možnost etablovat se na jazzové scéně.

Začátkem 70. let sestavil Chick Corea v USA svou vlastní elektrifikovanou sestavu Return To Forever, která se stala doslova zvukovou laboratoří jazzrockové fúze. V pouhém kvartetu (nejslavnější sestava Chick Corea – elektrické piáno a syntetizéry,  Al Di Meola – elektrická kytara, Stanley Clarke – elektrická baskytara a kontrabas, Lenny White – bicí) dokázala kapela ohromit zvukovou šíří a do té doby nevídanou rytmickou výbušností. K tomu ale bylo třeba odvahy, které Chick Corea nabyl krátce předtím jako spoluhráč slavného trumpetisty Milese Davise. Ten se nebál experimentovat a jako první vpustil nové elektrické nástroje do své jazzové formace, čímž šokoval „pravověrné“ jazzmany i kritiku.

 

 

Aby se ale Chick Corea dostal k Milesi Davisovi, musel se prosadit jako skvělý klavírista již v kapele saxofonisty Stana Getze. Svůj latinskoamerický temperament poprvé naplno vyjevil na sólovém albu Light As a Feather, na kterém zazněl jeho velehit Spain nazpívaný hvězdou moderní brazilské hudby Florou Purim. Chick Corea si uměl vybírat spoluhráče, a tak během jeho šedesátileté hudební kariéry s ním po jeho boku hráli jen ti nejlepší. Plodnou spolupráci měl s vibrafonistou  Garym Burtonem, se  zpěvákem Bobbym McFerrinem, houslistou Jeanem Luc- Pontym, kytaristou Johnem McLaughlinem, českým kontrabasistou Miroslavem Vitoušem, klavíristou Herbiem Hancockem, saxofonistou Michaelem Breckerem či banjistou Bélou Fleckem.

Já osobně jsem měl to štěstí slyšet Chicka Coreu na třech koncertech v Praze. Ten první v roce 1988 s novým Elektric Bandem byl doslova bombastický. V sále tehdejšího Paláce kultury (dnes Kongresové centrum) Chicka Coreu doprovázela tehdy nejlepší jazzrocková rytmika - bubeník Dave Weckl a basista John Patitucci, dále saxofonista Eric Marienthal a kytarista Frank Gambale. Hlasitostí se Elektric Band blížil rockovým kapelám, ale jeho hudební mistrovství vysoce překračovalo rocková i jazzová měřítka. Pragokoncert umožnil krátké setkání Chicka Corey s tiskem a byla to tehdy i vzácná příležitost ho slyšet civilně mluvit.

Chick Corea rovněž spojil své jméno s japonským výrobcem klavírů a klávesových nástrojů Yamaha, když se stal jejich firemním hráčem. Na každé jeho sólové vystoupení mu tak bylo vždy připraveno koncertní křídlo Yamaha.

Chick Corea byl na jazzové scéně i v pokročilém věku do poslední chvíle neskutečně aktivní – za svůj život stačil nahrát stovku alb a získat 23 hudebních cen Grammy. Když zemře mladý hudebník, všichni litují toho, co mohl ještě v životě dokázat, u Chicka Corey můžeme být šťastní za všechno, co dokázal, a prostě si jeho hudby dál užívat.

Napsal(a):

Zanechat komentář