Nizozemští DeWolff naordinovali Praze se svými krajany dvojitou dávku psychedelie Doporučený

Týden i své evropské turné stihlo v Rock Café zahájit duo holandských kapel, které se v rámci hudebního putování nebojí odbočit z prošlapaných žánrových cest. DeWolff i jejich předskokani z The Grand East mohli zůstat u osvědčeného mixu bluesrockového zvuku a sedmdesátkového vizuálu. Pohodlnou kombinací těšící se konstantní oblibě už více než půl století se však nenechali ukonejšit. Jejich tvorba totiž vykládá daleko současnější příběh.

Nizozemští DeWolff naordinovali v pražském Rock Café dávku psychedelie Nizozemští DeWolff naordinovali v pražském Rock Café dávku psychedelie Foto: Dominik Effenberg/musicweb.cz

Za víc jak čtyři roky své existence stihla pětičlenná parta z Diepenheimu vydat dvě plnohodnotná alba i uskutečnit solidní hudební přerod. Zatímco prvotina Movano Camerata dávala větší prostor špinavější bluesové poetice, na dva roky staré desce What a Man přiznali The Grand East svou psychedelickou rovinu naplno. Ta zní, jako by si The Doors s Temples udělali společný výlet do mississippské delty.

The Grand East jsou typem kapely, jejíž síla naživo stojí (a padá) výlučně na charismatu jejího frontmana. Arthur Akkermans je směskou přiznaného morrisonovského kazatelství a dada Captaina Beefhearta. Taková nálož gest může balancovat na sakra tenkém ledě mezi oplzlou genialitou a bohapustou vykrádačkou. Počáteční, na všech frontách hmatatelnou nejistotu způsobenou čerstvou personální obměnou za bicími a hammondkami definitivně zažehnal krátký set téhle stylové bandy přelomem do své druhé poloviny.

S burácením o odchodu Pána opustil Akkermans pro změnu vlastní trému a vintage zvuk rázem nabral na síle. Kiss The Devil, v níž zpěvák střídal zpěv s foukací harmonikou, uháněla zběsile jako lokomotiva, která ostatně zdobí cover jejich debutu. Snové hammondkové pasáže tu po zbytek vystoupení kočírovala znepokojující repetitivnost, která je pro The Grand East příznačná. Vrací posluchače k bluesovým kořenům tak, jak to díky ní uměl třeba R. L. Burnside. Sebevědomá nálož vlivů tedy počáteční porodní bolesti na pódiu ustála a show prošla zahřívacím kolem bez ztráty kytičky.

Pondělní headlinery spojuje s jejich mladším doprovodem krom přátelství také únik ze zatuchlých žánrových škatulek, úprk z nich je však u DeWolff výrazně zběsilejší. Třináct let působící trio má za sebou pravidelné koncertování na velkých pódiích po boku The Black Keys, Blues Pills, Wolfmother či Deep Purple a šest plnohodnotných studiových nahrávek. V lednu vydanou Tascam Tapes se rozhodli natočit během čtyřměsíčního turné na stejnojmenný retro kazeťák. Bez bicích, kláves, za to s hromadou samplů a náklady nepřevyšujícími padesát euro. Za odměnu se jim vzápětí dostalo první příčky nizozemské hitparády.

Přestože je poslední album bratrů van de Poelových a jejich klávesisty Robina Pisa eklektickým mixem jižanského rocku, soulu a téměř popových nápěvků, DeWolff v Rock Café vzdali hold svým, na Tascam Tapes zhusta chybějícím nástrojům. Už úvodní výkop Made it to 27 zazněl v odlišné, drsnější aranži. Časté střídání kytar a dlouhá instrumentální ustrnutí dávaly tušit, že se trojice už nějaký pátek zná a chce si koncert hlavně muzikantsky užít.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Deset kousků čítající horké novinky (Blood Meridian I, II, Nothing’s Changing) i vzpomínky na samotné začátky v podobě Medicine převedla ve vyrovnaném poměru sil, s pravidelným střídáním hammondkových a kytarových sól ctících klasické bluesové postupy. Charakteristický, vysoko položený hlas Pabla van de Poela těmto vesmírným výpravám přirozeně ustoupil. Na zem se kapela vrátila až v samotném závěru prvním z přídavků, rádiově nakažlivým It Ain’t Easy.

 

 

Soudobou variaci zvonáčů, umaštěných mikád a knírů tak můžeme v holandském pojetí považovat za zdařilou a originální. Ač je živý zvuk obou interpretů o fous předvídatelnější než jejich studiové aranže, stále stojí za návštěvu.

Napsal(a):

Zanechat komentář