An evening with Pat Metheny, tedy večer s Patem Methenym, se splnil doslova. Koncert totiž nakonec trval téměř tři hodiny, ale je pravda, že posluchač si tohoto faktu málem ani nevšiml a to i přesto, že přestávky mezi jednotlivými skladbami byly minimální. Samotný úvod koncertu byl netypický. Metheny je znám svým experimentováním s neobvyklými druhy kytar a předvedl to již na úvod koncertu, kdy na pódium nakráčel sám, pouze s akustickou kytarou, pravda takovou, kterou byste např. ve vybavení zarytého folkaře (ale nejen jeho) těžko hledali. Od roku 1984 totiž používá speciální typ akustické kytary Manzer, která v sobě zvukově zahrnuje prvky nejen klasické sedmistrunné akustické kytary, ale i čtrnáctistrunné a navíc obsahuje řadu dalších znějících strun, takže nakonec je možné na tento nástroj napodobit i zvuk harfy. Dohromady s octaverem na basové struny pak mohl Metheny nahradit i basovou kytaru a vykouzlit na úvod velmi netypickou atmosféru.
Na druhou skladbu se již přidala celá kapela ve složení: Linda Oh na kontrabas a baskytaru, Gwilym Simcock na piano a jeho dlouholetý spoluhráč Antonio Sanchez na bicí. Úvodní část koncertu byla zahřívací ale už od první vteřiny byl člověk naprosto vtažen do děje a zároveň uchvácen barvami, které se z pódia linuly. Zazněly skladby zejména z období Pat Metheny Group např. Better Days Ahead či Have You Heard a v neposlední řadě také jedna z jeho nejznámějších skladeb vůbec, James.
Pravda, ovšem v takovém zaranžování, které by člověk nečekal. Podstatnou část skladby totiž tvořilo skupinové sólo kytary a bicích, přičemž zpočátku hrál Pat Metheny takřka sám a jak by se řeklo "hodně za roh". V postupně gradující skupinové improvizaci mu zdatně sekundoval Antonio Sanchez, který hrál neskutečně po celou dobu koncertu, kdy byl schopen hrát sólo, šlapat na hi-heat a zároveň ještě nohou ovládat i tamburínu. Právě na této skladbě lze ilustrovat obrovskou spontánnost a experimentování, které provázelo celý večer, přičemž dirigentem a zároveň katalyzátorem těchto okamžiků byl 
vždy Pat Metheny, u něhož si nešlo nevšimnout, že si hudbu užívá doslova od první vteřiny.
Při sólech ostatních spoluhráčů se vždy přiblížil až k nim a se zavřenýma očima a pohupováním hlavy si jejich sóla užíval. Přibližně úvodních 45 minut hrál Metheny na lubovou kytaru, kterou pro něj postavil kytarář Daniel Slaman, pak přišel čas i na jeho syntezátorovou kytaru Roland. Skladby se staly údernější a bylo znát, že i ostatní spoluhráči se více rozehřáli. Nutno také vyzdvihnout výkony obou nových členů Methenyho ansámblu, pianistu Gwilyma Simcocka a kontrabasistku Lindu Oh.
Simcockovi jsme do tváře příliš neviděli, což je škoda (hrál na velké křídlo takřka obrácen zády k lidem). Je však dost možné, že to bylo právě z důvodu, který jsem naznačil výše. Metheny totiž evidentně preferuje na pódiu osobnější a těsnější kontakt a právě toto rozestavění mu to umožňovalo nejlépe. V první části koncertu často Simcock spíše dobarvoval (ale skvěle!), ale mezitím se vždy blýskl krásně vystavěným sólem. Z jeho hry také bylo cítit, že mu není cizí ani klasika. Linda Oh, žena v pozadí, předvedla virtuozitu při hře na kontrabas a obrovskou variabilitu, ať už se jednalo o zpěvné Methenyho skladby, takřka freejazzové momenty v jedné ze skladeb či o velmi rychlé "čtyři", které dohromady se Sanchezovými bicími krásně "šlapaly".
Přibližně ve druhé třetině koncertu přišel čas, aby si Metheny zahrál jen v duu a to se všemi spoluhráči. S každým to bylo skvělé a s každým to bylo jiné. Zejména duo s Gwilymem Simcockem patřilo k jednomu z vrcholů večera. Jednu z Methenyho zpěvných skladeb zahrála dvojice s obrovskou lehkostí a radostí. S Lindou Oh si střihl intimnější baladu a s Antoniem Sanchezem později rozboural halu, pravda, rozboural ji v tomto případě zejména Antonio Sanchez. Po této asi 30minutové vsuvce se kapela vrátila ještě na pódium na pár skladeb a pak se skromně s publikem rozloučila. Samotný koncert pak skončil tak, jak začal. Tedy s Patem Methenym na pódiu pouze s akustickou kytarou, tentokrát se starým Ovationem. Zazněla Medley skladeb Minuano a Last Train Home, přičemž mezitím si mistr "jen tak hrál" a nechal se unášet inspirací.
Pat Metheny je jedním z mála jazzových hudebníků, kteří dokážou hrát a skládat hudbu, která je zároveň přístupná velkému spektru lidí s často odlišným vkusem. Nedělní koncert byl zcela jistě jednou z hudebních událostí roku a nezbývá, než doufat, že k nám Metheny přijede opět co nejdříve.
