Pražský Majáles 2013: Déšť se proměnil ve zlato pro PSYczecha I., Mig 21 rozjeli rodeo

Deváté studentské oslavy příchodu nejvoňavějšího měsíce v hlavním městě jsou u konce. Open air festival Pražský Majáles sice letos zmokl, nikdo ale nemrkl. Na starosti nebyl čas - co koncert, to show, co excelentní Gambrinus, to nový spolupachatel akce. Stromovka pulsovala, jak dvacetitisícový dav pískal (skákal, hulákal), a studenti přivítali svého nového krále PSYczecha I.

Mig 21 Mig 21 Zdroj: facebook.com

Pražský Majáles (a nejen ten) je událostí lehce návykovou a posléze často těžce stravitelnou. A mainstreamovou, to rozhodně. Jen pohled na každoroční hudební line-up odradí nejednoho podzemníka, který se řídí přízviskem indie nebo DIY. Výběr je podřízen obecnému vkusu. Ale nemějme to festivalu za zlé. Jak hlásá na oficiálním webu, vstup na Majáles není omezen ani věkem, pohlavím, statusem studenta či ničím podobným. Cílová skupina prakticky neexistuje a drtivá většina rádiovek typu Mandrage, Tomáš Klus, Kryštof nebo Chinaski je proto v programu nasnadě. Ani příslušníci skinny-jeans a plátěná-taška komunity neostrouhali.

Na sklonku večera obsadili hlavní stage Charlieho kluci, Čárlíci, Albert Černý či chcete-li jinak. Právě jméno frontmana je z indie-poprockové formace Charlie Straight skloňováno nejčastěji - díky infekční živelnosti, bezchybné angličtině a domnělému nadpozemskému zjevu. Živá provedení singlů posledního alba Someone With A Slow Heartbeat a jejich variace však potvrzují nepostradatelnost dalších tří členů. Sólová varhanní mikrovystoupení Michala Šupáka se stále více tlačí do popředí - jeho koncová klavírní dramosmyčka v písni Something New nastolila takový respekt, že si zbytek skupiny mohl na chvíli sbalit fidlátka a tiše naslouchat melodickým koketériím nadaného sólového pianisty. Třinecká kapela předvedla standardně skvělý výkon. Byť se již konfety trochu zajídají a Albert mohl s visutým molem pódia pracovat vydatněji.

Najděte se na fotogalerii z pražského Majálesu 2013

Zatímco Charlie Straight vzývali před zraky markantního davu svou čoko Coco, táborští mazáci Sunshine volali divočinu. Divočinu kapelních pubertálních let, zaštítěnou podtitulem Back To The Roots. Název turné není možná perfektně přiléhavý, vzhledem k tomu, že z osmipoložkové diskografie (míněno elpíčkové) vycucali koncertní setlist především z posledních čtyř. Ale na to kálí pes. Energičnost a hříšnost hitů What You´ve Got, Victim is another name for lover, Pull The Trigger nebo donekonečna omílaná, ale pořád tak vzrušující, hymna Top! Top! The Radio s Kayovým „chci vidět ruce!" způsobuje chronickou insomnii stejně jako před šesti lety. Náležitost k sunzovní sektě je buď doživotní, nebo není vůbec. A proto - ačkoliv se počet přihlížejících Charlie Straight a Sunshine nedal ve prospěch prvních jmenovaných srovnat, jihočeští mecenáši black indiečka své svěřence zpacifikovali razantněji.

 

{youtube}T3Lp8HWyQN0{/youtube}

 

Sunshine zamávali publiku na rozloučenou (současně s WWW na jiné stagei, jaká organizátorská bezohlednost! - rozuměj s tou nejvyšší nadsázkou) a potutelně se usmívající Macháček Jiří na pozdrav. Hustota davu u hlavní scény po třineckých indie-rockerech rapidně narostla. Důvody jsou dva - zaprvé, vrchol hvězdného programu se nezadržitelně blížil a s ním do areálu i další lidé. A zadruhé, narcisisticky-recesistický frontman Mig 21 procvičoval na jevištním výběžku rodeo s nafukovací kytarou. Klasika. Na studentské zázemí se litoměřický herec evidentně těšil a vsadila bych ruku do ohně, že nemohl dospat. Publikum bičoval k akci sebeironickými průpovídkami i bezmezným pohybem pánve. K hlomoznému pískotu pak klouzavým dojezdem po molu a následným vyprsením se s romantickým pohledem vdál. Maximálně uvolnění příznivci jeho i zbytek kapelních šoumenů odměnili odzpíváním písní Snadné je žít, Slepic pírka, Malotraktorem a Tančím. Nesmrtelnost jejich současného playlistu je nepopiratelná, a proto se budeme těšit na nové přírůstky, které kult Mig 21 stvrdí.

Přečtěte si také rozhovor s Mig 21

Poslední třetinu programu na hlavním pódiu otevřel Tomáš Klus. Bývalý moderní pětibojař uzmul v půl osmé prakticky celý návštěvnický uzel, kdy se druhá největší stage připravovala na vystoupení Chinaski. Svých 70 minut pojali s kytaristou Jiřím Kučerovským civilně, s delšími mezisinglovými promluvami a tak trochu freestyleově. Že by to byl dobrý nápad, ale říct nejde. Hip-hopová aranžmá některých singlů se míjela s účinkem vyspělých Klusových textů a s pubertálním výrazivem vyzněly spíše trapně, než, jak bylo pravděpodobně zamýšleno, recesisticky. Netečné publikum zrcadlo prekérnosti nastavilo.

Kelímky od nápojů se na zemi kumulovaly rychlostí blesku a vrchol pražského Majálesu čekal na pokoření. Vrchol - jenže jaký? V nehudebním programu nebylo co řešit. Volba krále vysokoškolských studentů platí každý rok za highlight festivalu. I přes zákaz psů v areálu inkasoval vítězství za fanfár bubunujících dešťových kapek PSYczech I. z České zemědělské univerzity. Dilema nastalo v hudební sekci. Monkey Business, nebo Kryštof? Heslem „s obscénností nejdál dojdeš" se řídící Ruppert, nebo rafinovaný textař hrající si jenom na sama sebe Krajčo? Novinka Happiness of Postmodern Age nebo trošku starší novinka Inzerát? Orel padl na Kryštof.

 

{youtube}KasLTEZPU80{/youtube}

 

Přes standardní výkon, tematické projekce k nejnovějším skladbám a ohňostroj nad stageí však festival vyvrcholil již před loučícími se havířovskými popaři. Před malou busovou scénou se totiž odehrával spontánní, silně perverzní večírek. Ano, Midi Lidi vzedmuli zacyklenou cyklonu textových obsesí a překvapivě početné publikum se jalo šermovat rukama nohama ála frontman Petr Marek. Jeho epesní traumatické pohyby dostaly na zábradlí miniaturní stage nový rozměr - ze všech zhlédnutých vystoupení to bylo poprvé, co někomu RedBull Tour Bus stage vysloveně slušela. Závěrečná Operace Kindigo! uvedla přítomné do euforického transu. Teprve teď je čas jít spát.

Pražský Majáles je dobře promyšlenou akcí, která funguje zejména díky studentskému statusu a středoproudou hudební produkcí. Programově zastydlý line-up konceptu nevadí - generace studentů se neustále mění. Nelze ale vyloučit, že by každoročně pestřejší skladba interpretů opětovně přitáhla hudebně vytříbenější posluchače. A vybírat je z čeho. 

Napsal(a):

Zanechat komentář