Kapela Sisters Of Your Sunshine Vapor vznikla už v roce 2004, ale ani po 21 letech se jí nepodařilo výrazněji prosadit. Zvolila totiž tu nejtěžší – ale nejautentičtější cestu. Muzikanti si od samého počátku zakládají na umělecké nezávislosti a s výjimkou dvou alb vydaných u menších nezávislých vydavatelství si většinu své diskografie vydali sami. Nahrávají ve vlastním studiu Space Camp Studios v Detroitu, což jim umožňuje mít plnou kontrolu nad zvukem i vizuální stránkou.Hudebně oscilují mezi psychedelií, garáží, neo-psychedelií a temnými náladami.
Muzikanty výrazně ovlivnila dramatická událost z jejich prvního evropského turné v roce 2016, kdy jejich letadlo muselo po ztrátě tlaku nouzově přistát čtyřicet minut po vzletu z Atén. Členové kapely popisují, že situace byla děsivá - masky padaly ze stropu, letušky panikařily a nikdo netušil, jestli bezpečně přistanou, nebo skončí v moři. Právě tato intenzivní zkušenost se stala inspirací pro album Lavender Blood (2017), z nějž zazněly dvě skladby: Die, Die, Die a See You In The Mourning.
Kapela nás od samého začátku vtáhla do své psychedelické a příjemně temné nálady zdlouhavějším intrem úvodní skladby Sweat Girl Insanity z alba Spectra Spirit, pro jehož vydání si muzikanti zvolili datum sestávající ze tří magických jedenáctek – 11/11/2011. Na klubových pódiích typu Lucerna Music Bar nikdo neočekává žádnou velkolepou show, ale spíše si návštěvník vychutnává intimní atmosféru a bezprostřední kontakt s umělci. Členové Sisters Of Your Sunshine Vapor však příjemně překvapili dvěma projekcemi umístěnými za frontmanem Seanem Morrowem a baskytaristou a klávesákem Ericem Oppitzem, na kterých promítali různé – jak jinak než psychedelické – motivy. Ericova postava tak byla často prokreslená černými pruhy, což působilo vizuálně velmi zajímavě.
Bohužel byl od samotného začátku výrazný nedostatek světla, což je pro fotografa pochopitelně zcela zásadní problém. Zvuk byl zároveň přehlušený a příšerný, takže pokud jste nenahlédli do setlistu přilepeného před frontmanem, nebo dokonale neznali tvorbu kapely, těžko jste si mohli udělat objektivní názor na jednotlivé skladby. Přesto se podařilo alespoň něco zachytit – a minimálně si z tohoto vystoupení odnést pocit, že jde o kapelu, která si rozhodně zaslouží větší pozornost a která má co nabídnout.
Blíží se devátá hodina večerní, a tím pádem i avizovaný začátek headlinera – amerických psychedelických veteránů The Dandy Warhols. Začátek se ale nakonec posunul o patnáct minut, což se prostě někdy stane. Bylo by však sympatické, kdyby se kapela alespoň na úvod setu omluvila. Místo toho – a navíc bez vřelejšího přivítání – se klávesistka Zia McCabe, působící poměrně arogantně, pustila do jednoho z fanoušků, kterého jako malého spratka okřikla, aby při natáčení videa nepoužíval blesk. Chápu, že jsou umělci stále citlivější na přemíru mobilních telefonů v publiku, ale způsob podání vůči platícímu divákovi by mohl být podstatně uctivější.
Nemluvě o tom, že samotná kapela po příchodu na pódium většinu z nás okamžitě naštvala. Hned zkraje se místo očekávaného intra rozléhala mohutná vazba, jako by kytara s aparátem vedly elektrický souboj. Byl to takový nářez pro uši, že jsem litovala, že nemám po ruce špunty – a to po zbytek večera.
Po tom zahajovacím přehlušeném paskvilu následovala úvodní skladba Ride, a vůbec nebylo možné poznat, zda zpěvák Courtney Taylor-Taylor skutečně zpívá, nebo jen předstírá, protože zvuk jeho hlasu zesílil až po jeho výzvě po první skladbě. Zvukař byl celkově evidentně „profík“ k pohledání, ale neozvučit zpěváka na koncertě je asi stejná blbost, jako chtít udělat kynuté knedlíky bez mouky.
A nejen zvuk – slovo světla se v případě tohoto koncertu snad ani nedá použít v kontextu osvětlení, které bylo naprosto mizerné. Jsem schopna pochopit snahu o docílení určité intimní či ponuré atmosféry, ale zatím mi nikdo neposkytl logický argument současného trendu – hrát ve tmě. Toto se však nedá vyčítat osvětlovači, protože šlo nejspíš o požadavek samotné kapely. Měla jsem za to, že záměrem umělců by především v dnešní době sociálních sítí mělo být tvoření kvalitního a poutavého fotoarchivu ze svých vystoupení. Opak je ale bohužel stále častěji pravdou.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ TENTO ČLÁNEK
Celková interakce kapely – a především jejího frontmana Courtneyho – s publikem byla naprosto mizerná. Nehledě na to, že stál po celou dobu jako socha svobody vedle bubeníka a ani jednou nezamířil směrem k lidem; vlídnějšího slova jsme se vlastně vůbec nedočkali. Jeho roli v tomto ohledu v podstatě nahrazoval kytarista Peter Holmström, který se sice příliš neusmíval, ale aspoň se téměř celý koncert držel v blízkosti fanoušků. Už zmíněná arogantní paní Zia se nakonec nechala strhnout atmosférou a občas lítala po pódiu, i když chvílemi působila spíš jako po záchvatu – oceňme ale alespoň určitou snahu.
A už vůbec jsem nepochopila, jestli její časté pudrování mělo být součástí samotné show, nebo šlo o jiný, zjevně však ne příliš hluboký záměr. Moje sympatie si už po úvodním „seznamovacím rituálu“ s publikem stejně nezískala. Sympatie vůči kapele mezi diváky celkově chladly v průběhu večera. Ještě ani nedošlo na polovinu setu a lidé už začali houfně odcházet. Zůstali především oddaní fanoušci, většinou ze zahraničí, a možná i zvědavci, kteří vyčkávali na nějaký zásadní zvrat, jenž by koncert výrazněji zpestřil – nic takového se však bohužel nestalo.
Předem se avizovalo, že kapela přiveze do Prahy své poslední studiové album Remaker (2024), z něhož ale během večera zazněly pouze dvě skladby: The Summer Of Hate a I’d Like To Help You With Your Problem, v níž se na albové verzi objevil jako host Slash, což jí dodává výrazný kytarový charakter. Courtney vyzdvihl debutové album Dandys Rule Ok (1995), od jehož vydání letos uplynulo již třicet let. Zároveň je tomu dvacet let od vydání páté studiovky Odditorium Or Warlords Of Mars (2005), ze které však v setu nezazněla ani jediná skladba. Nicméně toto album patří v diskografii kapely mezi její experimentálnější počiny, takže na koncertech bývá zastoupeno spíše výjimečně.
Rozhodně se našlo i několik světlejších momentů, při kterých oddaná část publika náležitě ocenila kapelu za její výkon. Největší ovace sklidily klasiky jako Bohemian Like You, We Used To Be Friends, Not If You Were The Last Junkie On Earth, jež rozproudily nadšený až euforicky naladěný dav a probudily silnou dávku nostalgie. Jedním z nejsilnějších momentů byla pro fanoušky chvíle, kdy The Dandy Warhols spustili svůj temnější kousek Godless, která vyvolala až hypnotickou atmosféru, kdy bylo publikum zcela ponořené do jejího zvuku.
Těchto několik momentů alespoň pozvedlo tento v mnoha ohledech chabý zážitek. Nicméně neovlivní celkový pocit z prezentace kapely, která si celou svou kariéru zakládá na autenticitě a na tom, že se za žádných okolností nechce řadit k mainstreamu, a potom svým projevem a celkovou pódiovou prezentací popírá veškerou autenticitu a ve tmě se schovává pod různé videoprojekce – což je opravdu zvláštní kontrast.
I přes všechno vyřčené nezanevřu na tvorbu této svérázné partičky. Jejich povedená alba si budu pouštět i nadále, protože jako studiová kapela mají rozhodně co nabídnout. Možná v budoucnu dám jejich živému vystoupení ještě jednu šanci – pro porovnání.
