Truffazovo (ne)hledání sebe sama

Asi tak by se daly shrnout pocity z nevšedního koncertu francouzského trumpetisty, který do pražského Paláce Akropolis přijel v doprovodu zvukového experimentátora Murcofa a bubeníka Phillipa Pipona Garcii. S nimi během večerního vystoupení podkresloval hudbou obrazovou projekci francouzského komiksového kreslíře Enkiho Bilala.

Erik Truffaz na koncertě v Paláci Akropolis 6 .2. 2014 Erik Truffaz na koncertě v Paláci Akropolis 6 .2. 2014 Foto: Martin Chochola/ musicweb.cz

Tento nevšední koncertní koncept je další z řady Truffazových experimentů, kterých nalezneme v jeho diskografii již celou řadu. Od akustických po elektronické, hostování s beatboxery (Sly Johnson) či doprovázení švýcarských písničkářek (Sophie Hunger a Anna Aaron). Některé z nich dopadají skvěle, jiné zase místy až rozpačitě.

Čtěte také: Vzpomínka na Joea Zawinula ve smyčcovém podání

Samotné pojetí tohoto koncertu bylo zajímavým nápadem, myšlenka zvukových doprovodů k obrazovým kolážím je sice již dlouho využívána, ale spojení tvorby osobností Truffaze, Murcofa a Bilala přilákalo pochopitelně hodně zvědavců. Byla to zkrátka opět výzva. Erik Truffaz, místy vsedě, místy vestoje, procítěně a vnímavě doprovázel obrazy, které pocházely z Bilalova obrazového románu Tétralogie du Monstre.

Přestože tedy koncert byl netradiční, vlastní styl hry Truffaze zůstal stejný tak, jak ho jeho posluchači znají. A to je právě asi ta škoda, protože Erik Truffaz se už dlouho hledá, prakticky neustále již od dob svých nejrevolučnějších desek, jako je například album Arkhangelsk nebo Bending New Corners. Toto představení stálo na ambientně posazené atmosféře, kde poměrně neměnné Murcofovy zvukové plochy nevybočovaly nějakým zajímavým směrem.

Erik Truffaz sám hodně často jen vnímal atmosféru a jeho nástupy byly poměrně očekávané a nepřekvapivé. Ačkoli samozřejmě nebylo cílem předvést koncert s hezkým obrazovým pozadím, hudební stránka v podřízené roli podpory obrazu sama o sobě byla hodně chudá.

Sledujte jazz a blues na Facebooku:
 

Je škoda, že tento projekt nebyl postaven na zvukově zajímavější formě, neboť samotné Bilalovy obrazy jsou fascinující a zaslouží si rozhodně zapojení do živého koncertu. Spojení Truffaze a elektroniky taktéž není nic nového, a tento koncert tak výraznější posun v jeho kariéře pravděpodobně opět nepřinesl. Přesto se však nedá nevypočitatelného francouzského trumpetistu posílat do starého železa, neboť právě obdiv k jeho osobě vychází do značné míry i z toho, že se nebojí znovu a znovu pouštět do originálních hudebních experimentů. A co by navíc potom jazz dělalo jazzem, kdyby v něm právě chyběl experiment a improvizace. Eriku Truffazovi to vyjde třeba příště lépe.

 

Napsal(a):

Zanechat komentář