Larkin Poe: Když to začne ladit, zníme jako Larkin Poe

Bluesrocková americká kapela Larkin Poe, kterou tvoří dvě sestry Rebecca a Megan Lovellovy, potomkyně slavného spisovatele Edgara Allana Poea, strmě stoupají na scéně daného žánru vrhůru. Prozatím natočily čtyři studiová alba Kin (2014), Reskinned (2016), Peach (2017) a Venom & Faith (2018), ale v následujícím rozhovoru se dočtete i o chystané nové desce, kterou představí v Lucerna Music Baru 25. května, o čem vlastně blues je a kdo v kapele dominantně skládá.

Larkin Poe při první návštěvě Prahy, Palác Akropolis 25. 3. 2019 Larkin Poe při první návštěvě Prahy, Palác Akropolis 25. 3. 2019 Foto: Martin Juha/musicweb.cz

Dvě sestry v kapele, povězte mi, jak se nahrává a vystupuje s někým tak blízkým, jako je sourozenec?

Rebecca Lovell: Pro nás je nejdůležitější právě náš sesterský vztah. Přede všechno, co jako Larkin Poe děláme, klademe na první místo naše pevné sourozenecké pouto. Jsme nejlepší kamarádky a jsme vděčné za to, že můžeme hudbu vytvářet společně. 

Původně jste působily v kapele Lovell Sisters, která se orientovala převážně na žánry folk, americana a bluegrass. Larkin Poe hrají nyní převážně blues-rock. Co vás vedlo k tomu, že jste zcela změnily zvuk a hudební styl?

Megan Lovell: Než jsme vůbec bluegrass hrát začaly, vyrůstaly jsme převážně na klasickém a jižanském rocku, poslouchaly jsme Black Sabbath, Lynyrd Skynyrd, The Allman Brothers, ale i The Rolling Stones. Od samého začátku jsme jako Larkin Poe chtěly do hudby začlenit nějaké tvrdší prvky a také více experimentovat. Byla to vlastně taková přirozená změna, ke které jsme během let dospěly.

Blues, americana, rock, pop, folk, ale i trocha hip hopu – všemi těmito žánry se ve vaší hudbě necháváte inspirovat. Je pro vás důležitý název pro žánr, jakému se věnujete?

RL: Nikdy jsme necítily, že bychom měly povinnost strkat Larkin Poe do nějaké žánrové „krabičky“. Hudba je pouze a jenom o pocitech, o jejím vnímání. Koneckonců i my chceme nahrávat takové desky, které lidi, ale i nás, donutí něco cítit.

 

 

A co tedy podle vás znamená pravé blues? Je to také jenom o pocitu?

ML: Bluesová hudba je nadčasová. Všechno, co tu jednou už bylo, se zase jednoho dne vrátí, a věčné lidské otázky o duši, zdá se, v lidech stále rezonují a jejich echo můžeme slyšet právě v bluesových písních.

Myslíte si, že na blues je přece jenom něco magického, co ho propojuje s démony, pekelnými psy, křižovatkami… Máte s tímto nějakou zkušenost?

RL: Nevím, jestli je slovo „magický“ to správné. Osobně si myslím, že na blues rozhodně něco nadpřirozeného je, ale cítím to tak, že právě ono nadpřirozeno je vlastně velice silně provázáno s něčím hlubším a skutečným, než s něčím známým a bezpečným. Blues je schopné proniknout přímo do samého srdce čehokoli. 

Když jste založily Larkin Poe, taktéž jste změnily image. Myslíte si, že změna žánru si vyžádá i změnu vizáže?

ML: Larkin Poe jsou na scéně už přes deset let. Kapelu jsme zakládaly, když nám ještě nebylo dvacet, a přehouply jsme se i s ní do doby, kdy nám už je kolem třiceti. Styl jsme změnily nejspíš jen proto, že jednoduše stárneme. 

Budete se držet elektrického zvuku, nebo koketujete s možností i nějakých čistě akustických aranží?

RL: Budoucnost asi řekne sama nejlépe.

Obě hrajete na mnoho nástrojů. Které nástroje jste zkoušely jako první?

ML: Rebecca i já jsme začínaly hrát na klasické housle a na piano. Když nám bylo asi 13 nebo 14 let, pohltil nás bluegrass, a právě tehdy jsme začaly zkoušet hrát na nejrůznější nástroje. Já hraju především na dobro a steelovou kytaru, ale také na našich deskách hodně využívám kláves a syntezátorů. Rebecca hraje naopak hlavně na elektrickou kytaru, ale stále také na mandolínu a banjo.

Zvuk dobra na vašich deskách mě jednoduše baví. Megan, co tě vedlo právě k tomuhle nástroji?

ML: Muselo mi být tak 14 nebo 15 let, když jsem do ruky vzala dobro poprvé. Byl to pro mě velice důležitý okamžik, protože od té doby je tento nástroj mou součástí. Mám štěstí, že jsem našla svůj „spřízněný nástroj“ v tak nízkém věku a zároveň je to právě dobro, které je velice důležitou složkou v celkovém zvuku Larkin Poe.

 

 

Jaké skladby jiných hudebníků považujete za vydařené kousky?

RL: Jedna z našich nejoblíbenějších je rozhodně Hard Time Killing Floor Blues od Skipa Jamese. Proto jsme nahrály její cover na naše album Venom & Faith. Další skladba, kterou jsme doslova posedlé, je Kokomo Blues od Mississippi Freda McDowella.

Jak jste si vlastně rozdělily role? Která z vás píše hudbu, která texty, nebo sázíte na spontaneitu?

RL: Pro Larkin Poe píšu nejčastěji já, ale je pravda, že jsme s Megan tým, takže na konečné verzi spolupracujeme obě. Každá skladba, kterou napíšu, projde nejdřív naší sesterskou radou. Jednou Megan hrála na svou steelku novou píseň, obě jsme začaly zpívat a jednoduše to skvěle ladilo. To je přesně okamžik, kdy píseň poprvé zazní jako Larkin Poe.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Z čeho jste nejvíce načerpaly inspirace pro vaše nejnovější album, již zmíněné Venom & Faith?

ML: Ze života! Každá deska, kterou jsme vydaly, nebo kterou v budoucnu nahrajeme, se rodí z našich zkušeností a zážitků, kterými jsme si prošly v průběhu uplynulých let. Chceme, aby naše hudba reflektovala různé zkoušky a strasti, se kterými jsme se musely vypořádat, a myslím, že se to na desce Venom & Faith podařilo. Každopádně jsem přesvědčená, že to posluchači uslyší i na naší nově chystané desce Self Made Man!

Napsal(a):

Zanechat komentář