Tak začneme úplně od začátku. Kapela existuje od roku 2012 a prošla výraznými změnami v sestavě. Ty jsi poslední z původní sestavy. Dokážeš říct, jak moc se tvoje vize, když jsi kapelu zakládal, blíží tomu, jak vypadá dnes?
Hudebně jsme přesně tam, kde jsem chtěl být už při prvním albu. Tehdy to bylo ještě hodně vzdálené od toho, co hrajeme dnes. Třetí album je něco, na co jsem opravdu pyšný. Samozřejmě jsem si představoval, že budeme už slavnější, známější, bohatší. Ale co se týče hudby, tak teď hrajeme přesně to, co mě baví nejvíc. Už v době prvního alba jsem měl představu, že to bude znít takhle, ale tehdy to bylo úplně jinde.
Vaše muzika je hodně ovlivněná osmdesátkami. Co pro tebe tohle období znamená?
Začal jsem na sedmdesátkách, ale osmdesátky mě úplně pohltily. To spojení melodického rocku, popu a vizuální stránky je pro mě výjimečné. Baví mě to poslouchat i sledovat. Ty kapely měly charisma, styl, všechno bylo barevné, extravagantní. To je něco, co mě baví dodnes.
Když hrajete tuhle muziku v Čechách, myslíš, že je to populární?
Moc ne. Venku jsme na tom líp. Nedávno jsme se vrátili z Německa a tam je publikum otevřenější. Tady na festivalech, kde hrají kapely jako Komunál nebo Dymytry, je vidět, že fanoušci nejsou z našeho stylu tak nadšení. Nechci, aby to znělo, že mám něco proti těm kapelám, ale prostě jejich fanoušci přijdou hlavně na ně. Jsou výjimky, ale obecně to není mainstream.
A když hrajete v zahraničí, dokážeš porovnat úroveň organizace koncertů?
Dneska si to organizujeme sami, takže to není ideální. Ale obecně – Němci jsou precizní, všechno je domluvené předem, víš, kam máš jít, co máš dělat. Italové nebo Řekové to mají víc na pohodu, časy se nedodržují. Poláci taky – měli jsme začít o půlnoci, nakonec to bylo až v jednu ráno. V Itálii nám řekli, že máme vydržet dvě hodiny, tak jsme začali až ve dvě. Je to národ od národa.
Jsou posluchači v zahraničí přístupnější vašemu stylu?
Buď ano, nebo je to tím, že tam hrajeme jednou za čas a přijedeme jako kapela ze zahraničí, takže jsou zvědaví. Na Spotify máme víc posluchačů ze Švédska a Ameriky než z Česka. Japonsko je taky zajímavé, ale zatím to není tak velké, abychom tam mohli jet na turné. Myslím, že kdybychom hráli v Japonsku místo tady na Jižáku, tak tam bude víc lidí.
Hráli jste někdy ve Švédsku?
Ne, jen jsme tam nahrávali třetí album. I švédské kapely raději jezdí do Británie, protože doma má kapelu skoro každý. V našem žánru tam není takový zájem, takže radši cestují tam, kde jsou lidi zvědavější.
Pojďme k novému albu. Říkal jsi, že to byl velký krok kupředu. V čem konkrétně?
Začali jsme spolupracovat s Martinem Sweetem z Crashdïet, což je pro mě vzor od šestnácti let. Nahrávali jsme u něj doma, pomáhal i s psaním. To byl obrovský zážitek – člověk, kterého posloucháš tolik let, s tebou píše songy. To je prostě sen.
Jak spolupráce vznikla?
Tehdejší manažerka mu napsala, jestli by do toho šel. Líbila se mu naše muzika, tak souhlasil.
Bylo to první album s někým ze zahraničí?
Ano.
Na album jste sbírali peníze crowdfundingem?
Ano, hlavně na propagaci. Nahrávání a vydání řešil label, ale crowdfunding nám pomohl dostat album mezi lidi. Dneska bez placené reklamy na sociálních sítích skoro nic nevidíš.
Máte ohlasy ze zahraničí?
Recenze jsou skvělé, zatím žádná negativní. Fakt jsem nečetl nic špatného.
Vaše desky mají v názvu číslovku. Byl to záměr?
Ano, už před prvním albem jsem si řekl, že to tak bude.
Co budoucnost?
Už pracujeme na dvou nových singlech, chtěli bychom je vydat na jaře a na podzim. Čtvrtou desku bychom opět dělali s Martinem Sweetem, ale možná půjdeme cestou singlů.
Jaký máš názor na trend vydávání singlů místo alb?
Já poslouchám celé desky, ale chápu, že dneska lidi spíš jedou na jednotlivé skladby. Já si pustím jednu desku za druhou, když jedu autem, ale dneska je to jinak.
A co videoklipy?
Nebaví mě je točit. Baví mě se na ně dívat, ale natáčení je zdlouhavé. Strávíš den nebo dva něčím, co pak trvá tři minuty. Pořád čekáš, až se natočí záběr, až se udělá makeup, až se změní světlo. Nemohl bych to dělat. Poslední klipy režíroval náš bubeník, fakt mu to nezávidím. Nemám rád ani nahrávání, radši hraju živě. Baví mě psát hudbu, ale nahrávání je pro mě utrpení. Mám ADHD, nedokážu se soustředit tak dlouho.
Image je ale pro vás důležitá. Jak to vnímáš?
Ano, klipy jsou důležitou součástí propagace. Scénáře máme, ale nikdy to nedopadne podle plánu. Vždycky máme vymyšlený epický příběh a ve finále to vypadá úplně jinak.
Proč pseudonym Jake Widow?
Je to trochu jiná osobnost. Manželka je z Finska, tam se Jake vyslovuje líp než Kryštof. Na vánočních dárcích mám všude Jake. Je to zvláštní, ale zvykám si. Vlastně to není úplně oddělené, protože moje povolání je učitel a užívám si i ten stand-up před tabulí. Je to podobné jako na koncertě – publikum a ještě mě za to platí.
Vaše hudba asi nebude nikdy mainstreamová. Jak to bereš?
Doufám, že se nám podaří vytvořit komunitu, jakou tu měli třeba Crashdïet kolem roku 2006. Ne vyprodané haly, ale lidi, co nosí trička, chodí na koncerty. Pamatuju si, jak jsme chodili do Rock Café, líčili se, chodili na drinky. Byla komunita. To bych chtěl znovu.
