Štěpáne, jak bys popsal jednou větou Steven’s někomu, kdo vás nikdy neslyšel?

Popsal bych nás jako mladou kapelu, která má zálibu ve staré hudbě, a ačkoliv s druhou deskou kotvíme v blues, nebojíme se v naší tvorbě výletů do jiných tradičních žánrů.

Jste mnohočetná kapela. Jak jste se dali dohromady? Byla to náhoda, nebo jste cíleně vybírali lidi, co mají podobné směřování?

Když vznikala první deska, zjistil jsem, že chci mít zvuk plné kapely. Zhruba rok jsme byli čistě klučičí parta a pak jsme nabrali vokalistky. Kromě čistého záměru barevně obohatit zvuk kapely v tom byla i trocha pragmatismu, jelikož jsem v tu dobu stál na začátku cesty hlavního zpěváka v kapele a podpora přišla vhod. Dneska je to o té barvě a taky o tom, že ženský element v kapele partu vyvažuje. Občas jezdíme s dechovou sekcí, to je nás pak v plné sestavě devět. Na druhou stranu se občas stane, že vyrazíme hrát v triu a taky nás to baví.

Jak vlastně vznikl název kapely – Steven’s?

Název vznikal už v době, kdy jsem se obklopil muzikanty, se kterými jsem chtěl kapelu posouvat kupředu. Věděl jsem, že bych chtěl nějakým způsobem do názvu zakomponovat své jméno a nebylo v tom žádné ego, jen mi to přišlo logické, jelikož jsem autorem hudby a textů. Zároveň jsem nechtěl vystupovat pouze pod svým jménem. Chtěl jsem poukázat na to, že jsme kapela, která táhne za jeden provaz. Basista poté navrhl název Steven’s. S podobným stylem se setkáme například u názvů zahraničních hospod, které se jmenují třeba Johnson’s, Moe’s a podobně. 

Jak bys popsal Karlovy Vary ve vztahu k blues-rocku? Jak vás bere místní scéna, nebo jak se „karlovarskost“ projevuje ve vaší tvorbě?

Myslím, že naše tvorba není přímo ovlivněná hudební scénou z Karlových Varů. Bluesových kapel je tu jako šafránu a je příjemné se občas potkat na akci. Karlovarskými hudebníky budou nejspíš ovlivněni jednotliví členové kapely. Každý jsme se od někoho učili a s někým začínali v kapele. V mém případě je to například vedoucí karlovarského Big Bandu Zdeněk Krám, který vedl jazzový soubor. Právě v něm jsem ještě během doby, kdy jsem navštěvoval ZUŠku, začínal. Zároveň mi pomáhal s aranžemi dechové sekce na první album. 

V dubnu 2022 jste vyhráli hlavní cenu poroty v soutěži Blues Aperitiv, kterou pořádá festival Blues Alive. Jak jste působení v soutěži vnímali a kam vás účast a vítězství posunuly?

Už je to nějaká doba, co jsme byli na Aperitivu. Vybavuji si, že to byl náš druhý koncert před publikem. Na místě jsme si vylosovali poslední pořadí a během čekání nervozita řádně stoupala. Nakonec to bylo skvělé, publikum nás podpořilo a následné vítězství nám otevřelo dveře k dalším příležitostem. Vítězství v soutěži nám zajistilo vystoupení na samotném festivalu Blues Alive, v Boskovicích a v polském Chorzówě, na které se samospádem nabalily další koncerty. Chtěli jsme se všude ukázat v co nejlepším světle, tak jsme pořádně zkoušeli a už to byl pro kapelu velký posun. Zároveň jsme viděli, že to má smysl, jelikož naši hudbu ocenili lidé i za hranicemi kraje a dokonce republiky.

Zajímalo by mě, jak vaše písně vznikají. Přichází od tebe hotový nápad, nebo se tvoří až kolektivním jamem? 

Na kolektivní jamy není čas. (smích) Většinou vytvořím sám ve svém studiu demo, do kterého pak každý člen vnese svou invenci. Někdy si za nápady stojím do detailu, a tak se nástrojové party příliš nemění, jindy má například baskytarista Honza Donz při tvorbě svého partu volnou ruku. Postup je různý. Většinou přichází nejprve hudba s nějakým základním nápěvem a až poté text. Výjimečně se stane, že přijde oboje naráz, ale když už se to povede, tak to stojí za to. 

Když se zpětně ohlédneš za debutem Runnin’ Man, co vnímáš jako největší úspěch a co bys naopak změnil? 

Jsem pyšný na to, že jsme zvládli vykročit. Během procesu nahrávání a později vydávání jsme překonali spoustu překážek a hodně jsme se naučili. Trošku mě mrzí, že jsem se tehdy více nezajímal o celkový zvuk nahrávky, jelikož si myslím, že s jiným přístupem k sound-designu mohla být deska lepší. Člověk se učí a každé album, o to víc to debutové, je jistým zachycením kapely v čase. Za písněmi si stojím a myslím, že až se bude blížit slušné výročí, tak si darujeme re-edici. 

Druhá deska je často považovaná za zlomovou. Cítíte jako kapela tlak, nebo spíš větší svobodu, že můžete být autentičtější a už máte zkušenosti z předešlého nahrávání? 

Zajímavé. Luke Winslow-King mi při našem posledním setkání říkal to stejné: s druhou deskou interpret teprve ukazuje, že to myslí vážně. Osobně cítím zodpovědnost, protože už vím, co všechno je třeba obstarat, zařídit a nepodcenit. Ke zkušenostem z tvorby první desky přidal ještě balík těch svých koproducent Miroslav Chyška, který je neuvěřitelně precizní profesionál a má jasnou představu o tom, jak by se věci měly dělat.

Jakmile se dodrží jisté postupy, aplikuje získané know-how a najednou se ocitnu v jádru písně, tak potom přichází ta svoboda. V tu chvíli člověk může být odvážný a troufalý, jelikož stojí na pevných základech. Věř procesu, nebo jak se to říká... Spousta té „řízené svobody“ se odehrává už při skládání a aranžování. Nicméně při ostrém nahrávání je větší sranda se odvázat.

Používáš při nahrávání a naživo stejný gear, nebo se rád zvukově lišíš? 

Ve studiu rozhodně používám více vybavení. Naživo je to jiná disciplína, jde o praktičnost a univerzálnost, takže volím například větší kytarový reprobox a kytary, které se neztratí v žádném žánru. Aktuálně Gibson ES-335 a EVH Frankenstein, to je neuvěřitelně živá a překvapivě parádně univerzální kytara. Když jedu do studia, naložím auto po střechu kytarami a zesilovači a pak laborujeme. První výběr je často ten správný a mnohdy překvapí i levnější nástroje, které nejsou žádný custom shop. Třeba takový Squier Jazzmaster je mou volbou číslo jedna na rock’n’rollové beglajty. A mile mě překvapila má nejmilejší kytara – mexický Fender Stratocaster, který je se mnou už od té zmiňované ZUŠky. Mezi dalšími kytarami pasoval do nahrávek nejlépe, a to jsme ve studiu Cyberbaobab Mirka Chyšky zkoušeli i prémiové nástroje, které mají podstatně tučnější cenovku.   

Jak přemýšlíš o zvuku jako celku — má být „špinavý a živý“, nebo spíš „čistý a vycizelovaný“? Lpíš na studiových detailech, nebo je to spíš o energii a atmosféře? 

Líbí se mi výraz vycizelovaný, Míra ho při tvorbě desky používal často. Studiovka by dle mého názoru měla být sterilnější a zvuk čitelný, ale samozřejmě záleží na mnoha faktorech. Jedním z nich je žánr, moderní blues-rockové nahrávky mají většinou nekompromisní zvuk, drží tempo a zmíněné „špíny“ je přidáváno po douškách, jen pro atmosféru. Naživo je to pak jiná disciplína. Další věc je výraz zpěváka. Když to intonačně ujede Micku Jaggerovi na nahrávce Rolling Stones, tak je to víc než v pořádku, ba naopak, je to autentické. Na přifalešnělého Kordíka, myslím, nikdo zvědavý nebude. (smích) Ale mohu prozradit, že po tomto albu chystáme takovou mezi-desku, která bude více do country a zvukově se bude blížit k live-session. Tam se špínou a živostí rozhodně šetřit nebudeme. Hlavní je sloužit skladbě a v ideálním případě na desku dávat nahrávky, které jsou si podobné filozofií a ve výsledném zvuku se od sebe nebudou nijak výrazně vzdalovat. 

Country. To mě zajímá. Jak ses k tomuhle žánru dostal a které skupiny nebo odnož žánru tě inspirují nejvíc?

Myslím, že country má v sobě více či méně zakořeněné každý. Konkrétně u nás jsou stále velmi rozšířené trampské písně a sice to není ta „pravá“ americká country, ale rozhodně to vychází ze stejného základu. Snad každý zná píseň Veď mě dál, cesto má a snadno se od ní lze dostat k původní, americké verzi. V té přezpívané je navíc znatelné jakési české tuláctví, které umí pořádně zahrát na nostalgickou strunu nejednoho táborníka.

Z country kapel mě nejvíc baví The Devil Makes Three. Dále například Toby Keith, Johnny Cash a žánru se jistě dotýkají třeba i Creedence Clearwater Revival. Z českých interpretů je to například Pavel Bobek nebo Michal Tučný, jehož CD jsem si pouštěl už jako dítě, protože jsme ho zkrátka měli doma.

A rozvedl bys zmíněný nápad na vaši „mezi-desku"?

U třetí desky bych rád povolil přísné produkční postupy a dal spíše důraz na syrovost. Texty jsou zatím z více než poloviny hravé a s řádnou dávkou nadsázky. Zároveň bych rád přizval hosty a obohatil písně o zvuk houslí, kontrabasu a dalších žánrových nástrojů. Mandolínu snad zvládnu sám. (smích) Sice beru album jako takovou vložku mezi vyprodukované studiovky, ale ve výsledku si tím asi jen chci pojistit, že si u toho opravdu všichni vydechneme a spíše si užijeme proces tvorby, bez různých nátlaků a deadlinů. Ve finále to bude rovnocenné album, jen jinak uchopené. Pak se pravděpodobně zase vrátíme k vycizelovaným a proaranžovaným blues-rockovým nahrávkám. Teď bych ovšem rád vytěžil ten nával country inspirace.

V dubnu 2024 jste v Arše předskakovali před dnes již legendárním americkým bluesovým kytaristou Walterem Troutem. Jaké to bylo stát na větším pódiu a hrát před světovou hvězdou? 

Pódium bylo paradoxně výrazně zmenšené aparaturou Walterovy kapely, to ovšem neubralo na zážitku. Připravili jsme krátký, úderný set a vystoupení jsme si užili. Byla to čest a rádi jsme zahráli před publikem, které bylo z větší části naše cílovka. Walter byl skvělý, pozval nás na krátký pokec k sobě do backstage, podepsal mi vinyl a naše vystoupení pochválil. Vypadá to, že se setkáme na letošním ročníku Blues Alive, tak třeba si nás bude pamatovat. 

A jak ses ty osobně vlastně k hudbě dostal? 

Od dětství mě bavilo poslouchat hudbu, ale pamatuji si dva zlomové body, kdy jsem to začal myslet vážně. První bylo, když mi táta v šesté třídě pustil kapelu Kiss a nějakou dobu na to mi přinesl CD Joea Bonamassy. Kdyby tehdy tušil, že budu doma v 11 hodin večer hrát rocková sóla na kytaru, tak by si to možná rozmyslel! (smích) Vděčím mu za hodně.

Druhý zlomový bod byl, když jsem se jako kluk účastnil masopustního průvodu u nás na vsi. Zaujali mě muzikanti, co na kytary hráli trampské písně a za pochodu šířili parádní energii. Od té doby jsem věděl, že chci hrát na kytaru. Teď už ani nevím, co z toho bylo dřív, ale hlavně, že to bylo. 

Co pro tebe znamená blues? 

Za tu dobu, co se blues věnuji jak poslechem, tak interpretací, ve mně přerostlo v něco víc než je pouhý hudební žánr. Je to pohled na svět, který nemusí být nutně smutný. Je to útočiště, kam se můžu vrátit v jakékoliv náladě a životní situaci. Je to zdroj inspirace, který má hranice tak daleko od sebe, že se za jeden život nedají projít. A v neposlední řadě – je to rozhodně víc než jen tři akordy a dvanáctitaktové schéma.

Jak vnímáš současnou českou blues-rockovou scénu? Co ti na české scéně chybí a co naopak funguje skvěle? 

Myslím, že výraznější kapely z české scény se blues-rocku spíše dotýkají, než že by v něm soustředily většinu své tvorby. U těch významných, jako jsou například Krausberry, Framus Five nebo Flamengo, cítím úplně jiný fundament a dle mého názoru je daný tím, v jaké době muzikanti vyrůstali a co je ovlivnilo. Vlastně je to úplně jiná hudba, než kterou hrajeme my. To ovšem neznamená, že nám nejsou inspirací.

Jak nad tím přemýšlím, tak mi nejspíš na české scéně chybí právě pořádná bluesová kapela, která se drží tradice a byla by v širším povědomí. Z principu je obtížné dostat do povědomí široké veřejnosti bluesovou kapelu, kéž by to tak čekalo na nás!

Sleduješ i jiné žánry kromě blues a country se záměrem, aby se prolnuly do vaší tvorby? 

Ve tvorbě Steven’s se prolíná spousta dalších žánrů. Oblíbil jsem si výraz tradiční R&B, pod ten se toho schová spoustu. Dále rock, rock’n’roll, britpop a i trocha toho alternativního rocku.   

Zkusíš jmenovat nějakou českou nebo zahraniční kapelu, která je pro tebe nebo pro kapelu momentálně největší inspirací? 

Tak to vím přesně. Aktuálně jsem absolutně ulítl na již zmíněné kapele The Devil Makes Three. Spojují country s prvky blues, folku, old-time a hrají naprosto famózně. V létě jsme na ně s milou vyrazili do Amsterdamu a byl to perfektní koncert. Ve třech - dvě kytary, kontrabas a zpěvy - vykouzlili skvělou atmosféru a ve vyprodaném sále dostali americanu do každého přítomného. A jelikož mě teď baví tvořit jednodušší písně s nadsázkou a víc do country, tak jsou skvělým zdrojem inspirace, hlavně co se týče palety zvuků a nástrojů, se kterou pracují. Abych neopomenul českou kapelu, narazil jsem na nové album od The Prostitutes. To je zase blíže mým britpopovým oblíbencům, jako jsou Suede. Naživo jsem The Prostitutes ještě neviděl, tak vyrazím. 

Schválně. Jaký je tvůj „hudební guilty pleasure“? 

To se úplně bojím říct, snad nepřijdeme o nějaké fanoušky. Nedávno jsem narazil na písničku You Belong With Me od Taylor Swift a nemůžu ji přestat poslouchat. Je to typická písnička pro teenagery z roku 2008, kdy frčel Muzikál ze střední. Ten mi mimochodem už tenkrát připadal nekoukatelný. Ale je fakt, že v rádiu mě pop ještě sem tam bavil. Nic dalšího už mě od ní neoslovilo, ale tohle je prostě dobře udělaná pop-rocková pecka. A je tam i banjo!

A na co se mohou posluchači v nejbližší době od Steven’s těšit? 

Máme venku nové album 90’s Kid, na kterém spojujeme vlivy blues s britpopem, country a dalšími žánry. Dělali jsme na něm s Mírou Chyškou a mixu se ujal neuvěřitelně energický slovenský producent Ľubomír Mazák. Moc jsme se s tracklistem nepárali, písně jsou kromě jedné v rychlém tempu a místy jsme se nebáli přitvrdit.

S deskou objíždíme republiku, podzimní turné je v procesu a ještě nás čeká jarní. Vezeme s sebou vinyly, cédéčka, trička a spoustu dalších drobností. Já osobně rozhodně nemám v plánu polevit. S touto deskou jsem se dostal do tempa, které je sice bláznivé, ale produktivní. Tak ho v rámci sebezáchovy jen trošku zpomalím a vrhnu se na přípravu písní na další album.