Devětatřicetiletý Hauser patří k těm interpretům, kteří dokázali violoncello posunout do popkultury. Proslavil se jako polovina dua 2Cellos, s nímž stál na pódiích po celém světě. A Praha patřila mezi pravidelné zastávky. V O2 areně vystupoval i sólově, a jak sám během koncertu řekl, právě Praha se stala před třemi lety místem jeho úplně prvního sólového vystoupení. Není tedy divu, že se sem rád vrací. Ačkoliv byla aréna zaplněná, některé sektory v horních částech zůstaly řidší – přesto celkový dojem večera působil jako velká událost.

Úvod patřil dvěma romantickým klasickým skladbám, následovaným emotivní Caruso italského písničkáře Lucio Dally, během níž se objevila jedna z mnoha stylizovaných projekcí – Hauser hrající v dešti. Podobné vizuály se vracely celý večer: tematické, filmové, efektní, i když po čase trochu jednotvárné. Některé motivy by si zasloužily odvážnější animaci, nicméně poté už dostaly větší prostor kamery, které hudebníky snímaly v druhé polovině koncertu.

Repertoár stál na světoznámých coverech. My Heart Will Go On v podobě duetu mezi hlubším tónem cella a vyššími houslemi zněla temněji než originál, jen na konci nástup smyčců přehlušily bicí a dechy. Jinak byl zvuk po celý večer stabilní a čistý. Následovaly The Phantom of the Opera s divadelní maskou na projekci, filmová He’s a Pirate z Pirátů z Karibiku podpořená "jack-sparrowovskou" projekcí. Právě ta Hauserovu stylu nejlépe sedí, jelikož se i v originálu jedná o instrumentální filmovou záležitost. Kapela měla bohaté obsazení: bicí, basa, kytara, perkuse, dva dechy, klávesy a zmíněné housle. 

Hauser je bezpochyby výborný bavič. Hrál vleže, vtipkoval, nechával kapelu sólovat, temperamentní perkusista se stal hvězdou večera a sám Hauser dokonce několikrát obešel celý plac mezi diváky. Atmosféra byla díky tomu kontaktní, spontánní a nadšená. Zároveň ale bylo místy cítit, že se Hauser soustředí víc na show než na hudební překvapení i tím, že stál repertoár převážně na ověřených hitech, méně na improvizaci nebo vlastních skladbách.

Latinsko-popová část večera – Let’s Get Loud, Livin’ la Vida Loca, „jižní“ rytmy – energii výrazně zvedla a Hauser dokonce zazpíval část Sway Me. Publikum reagovalo bouřlivě a do tance strhl i hráče kolem sebe.

Rockový závěr: když violoncello skutečně zazáří

Jako rocková fanynka musím říct, že právě rockové momenty večera byly nejsilnější. Bamboléo, Highway to Hell a zejména virtuózní začátek přídavku Thunderstruck ukázaly, jak úžasně může cello fungovat jako „rockový nástroj“. Zvuk měl až kytarovou ostrost, přitom si podržel smyčcový charakter. Spolu s houslemi vytvářelo téměř intimní souhru – jako zhudebněné milování. Přídavek Livin’ on a Prayer potěšil každého, kdo má rád svižnější, odvážnější aranže. Závěr patřil majestátní The Show Must Go On od Queen a nesměla chybět sázka na jistotu - Hallelujah Leonarda Cohena. 

Hauser doručil show, která staví na jistotách a atmosféře. Když přijde na rockový crossover, víc cell na pódiu – jako u Apocalypticy nebo dřívějších 2Cellos – má přirozeně větší sílu. Hauser si proto často pomáhal houslemi, které suplovaly druhý nástroj či zpěv pro pestřejší rozmluvu.

Pokud bych měla srovnat koncert s jiným současným instrumentalistou, nabízí se Peter Bence. Ten sází méně na show a víc na experiment s nástrojem, Hauser naopak na širší kapelu, vizuální koncept a odlehčenější akci. Oba ale přinášejí do instrumentální hudby energii, která dokáže zaplnit velké haly. Dvouhodinový koncert byl uvolňujícím zážitkem a je osvěžující vidět netradiční nastroj, jako je cello, v hlavní roli celého večera.