Prosím, Bille, představte čtenářům projekt, se kterým plánujete koncertovat v Praze – bude to zajímavé vystoupení s obsazením bicích a kytary...

Společně s Kenny Wollesenem hrajeme už víc než dvacet let v tolika rozličných formacích, v triu, kvartetu. Je pro mě jako bratr. Jsme si velmi blízcí a zažili jsme spolu tolik věcí. Nemůžu si přesně vzpomenout, kdy jsme poprvé hráli sami, ale myslím, že to bylo na nějakém festivalu v Itálii. Nebylo to plánované, nebylo to nacvičené, bylo to na poslední chvíli. Hráli jsme na nějakém kopci. Kouzelné a tak jednoduché! Nic tomu nechybělo, působili jsme celistvým dojmem jako velká kapela. Potom o několik let později – to byla opravdu legrace a myslím, že se to dá dohledat na YouTube – jsme jako duo hráli v Memphisu ve starém sídle Elvise Presleyho. Byl to asi první dům, který Elvis koupil, když se proslavil. Taky jsme cestovali po jihu Spojených států, do měst, odkud vzešli slavní bluesoví hráči jako Robert Johnson. Na těch místech jsme hráli ve dvou. Od té doby jsem toho chtěl realizovat víc, ale nemohl jsem. Teď mám další šanci. 

Jak se liší práce s Kennym v duu a ve větších uskupeních? Co bude na programu?

V duu není žádný plán. Teď vám nepovím, jaké kompozice budeme hrát. Koncertujeme spolu tak dlouho, že můžu začít hrát cokoli, co mě napadne, a funguje to. Vlastně si ani před vystoupením nemusíme lámat hlavu s programem, je to absolutně spontánní. Samozřejmě by to neplatilo pro větší obsazení, ale ani tam už to občas nemusíme dělat. Na muzice mě baví nejvíc, když hráči znají věci tak dobře, že se nemusí plánovat dopředu. S Kennym hrajeme písničky, takže pokud si poslechnete některé z našich alb, těch je třeba deset nebo patnáct, můžou to být právě tyhle věci. Čerpáme z těch skladeb, ale velmi volně. Můžou to být i covery, třeba když jsme hráli v Elvisově vile, tak jsme samozřejmě zahráli i některé z jeho věcí. Taky standardy nebo folk.

Koncert v Elvisově memphiském domě byl při nějaké zvláštní příležitosti? Jak jste se k tomu dostali?

Sídlo nyní vlastní univerzita. Koupila ho a dnes je z něj malé muzeum. Chtěli jej zachovat i s nábytkem a původním vybavením, jsou tam staré fotografie, kromě toho se v domě pořádají koncerty. Prostory jsou maličké, koncert se koná v obýváku, ale atmosféra je nádherná.

Není to poprvé, kdy spolupracujete jen s bubeníkem. Býval jste hráčem Paula Motiana. Jak vás to ovlivnilo?

No jistě, to bylo skvělé. Je to už třicet let, co jsme spolu začali hrát. S Paulem jsme taky párkrát vystoupili jako duo. Většinou jsme koncertovali s Joem Lovanem v triu, ale taky měl kvintet. Je to rozhodně jeden z nejdůležitějších, ne-li nejdůležitější člověk z branže v mém životě. Paul byl něco jako můj učitel. Všechno, co dnes dělám, má co do činění s Paulem. Taky znal Kennyho, takže i toho ovlivnil, je to propojené. Ve výsledku jsme propojeni všichni, nezáleží na stylu hudby. Je fantastické, jak hudba cestuje mezi lidmi, někdo ji vytvoří, ona se zformuje a vrátí zpět v jiné podobě.

Jste známý jako lídr svých projektů, ale zároveň uznávaný sideman zejména pro specifický zvuk. Zajímalo by mě, jak jste se k němu dopracoval, které styly nebo konkrétní interpreti vás ovlivnili a jestli se vaše představy postupem času měnily.

To je těžká otázka. Každý nějak zní. Když mluvíte, všichni vědí, že je to váš hlas. S hudbou je to stejné. Nemám na to odpověď, je to něco, co slyším ve své hlavě celý život. Od počátku, pokud se člověk zabývá hudbou, touží po schopnostech, které zatím nemá. Po malých krůčcích se dá přiblížit vizím, ale přitom se představy posouvají dál. Je to přes padesát let, co hraju, a mám pocit, že spíš než vlastní hlas je přirozenějším projevem zvuk kytary. Představy o zvuku se vždy mění, protože hudby přibývá a my víc posloucháme. Nastudujeme skladbu a přesuneme se k jiné. Objevíme nového interpreta a chceme ho víc poznat. Slyšel jsem Milese Davise a řekl si ,páni, to je super´, ale pak jsem slyšel Herbieho Hancocka, tak jsem se zajímal o něj. No a potom Rona Cartera na basu, ten hrál s Wesem Montgomerym, a s ním zase Jimmy Smith, a tak dál. Kruh se pořád rozrůstá. Celý život objevuju. Je mi jedno co, jazz, rock nebo klasickou hudbu, ostatně na jménech taky moc nesejde. Ale ptala jste se na Paula Motiana, byl pro mě velmi důležitý, dovolil mi osvobodit se a být sám sebou. Nehledal jenom kytaristu, hledal osobnost (charakter, pozn. red.). Měl jsem tolik učitelů. Kenny Wollesen je taky mým učitelem, nebo Jim Hall, tenhle skvělý kytarista byl mým učitelem. Je těžké jmenovat někoho konkrétního.

Jako sólista i jako doprovodný hráč vynikáte uměním stylizace v odlišných, někdy až protichůdných žánrech. Co vám k tomu dopomohlo?

O tomhle moc nepřemýšlím, je to pro mě přirozené. Když hraju, poslouchám vše okolo a snažím se být upřímný. Ať už je to kterákoli situace, jsem pořád stejný, reaguju na to, co slyším. Není to těžké, nemusím nic měnit. Možná že zvenčí to může znít jinak, ale v mé mysli je to pořád stejný přístup.

Přede dvěma lety jste vystupoval v Praze a v Liberci v rámci Bohemia Jazzfestu. Festival se koná pod širým nebem a určený je nejen fanouškům jazzu, ale i nahodilým posluchačům a v případě Prahy taky turistům. Byl to pro vás zajímavý zážitek?

Pokud lidé přijdou na koncert poslouchat, není důležité, jestli vědí, o co jde. Nemusí hudbu studovat, aby se jim líbila. Když je to dobrá muzika, každý se s ní může ztotožnit. Taky si užívám, když na koncert přijdou celé rodiny s dětmi, z toho mám dobrý pocit.

Váš pražský koncert ale bude úplně jiného ražení, co preferujete raději, festivaly, nebo uzavřené kluby?

Mám rád všechno! Problém velikých prostor je ten, že se hůř komunikuje s lidmi. Kluby jsou skvělé. Největší vliv na to, jak se mi hraje, má samozřejmě zvuk v místnosti. Ale oboje má něco do sebe.