Rozhovor s Calm Season: Lidé si myslí, že spolu chodíme

Nebýt fyzické neslučitelnosti obou muzikantů, přísahám na jejich genetickou totožnost. Chvíli co chvíli se pošťuchovali a pak zase objímali, jeden načal větu, druhý ji dokončil... Přesto kytarista Adam Vopička a violoncellistka Terezie Kovalová aka Calm Season přiznávají, že se při vysvětlování vztahu bratrsestra často zapotí.

Terezie Kovalová z Calm Season Terezie Kovalová z Calm Season Martin Chochola, MusicWeb.cz

Písně na debutovém albu Mosaic Views doprovodí fotografie, na kterých budete vy očima různých fotografů. Překvapila vás nějaká stylizace?

Adam: Šokovala mě titulní fotka k desce.

Terezie: Mě to zase nešokovalo vůbec. Bylo mi jasné, že si Lukáš (Lukáš Dvořák, autor fotografie na přebal desky, pozn. red.) vymyslí něco ultra. Výsledné fotky korespondují nejen s předchozí tvorbou spolupracujících fotografů, ale zároveň i s hudbou, která na desce je.

Zmíněná fotografie Lukáše Dvořáka zobrazuje vás dva coby identické klauny/jokery. Okomentoval svou vizi?

Terezie: Celou dobu, co dělám neklasickou hudbu, mě vždycky fascinovalo, jak jednotliví lidé vnímají naši tvorbu úplně jinak. Člověk od člověka se liší tím, co o nás řekne a jak na nás nahlíží. A v tom je v podstatě schovaná ta fotka.

Adam: Já vždycky Terezku popichuju. Ona je moc fotogenická a má ráda hodně svých fotek. No, a tak si řekla: Budu mít dalších devět. (smích) Dobré je, že to na ni svádím, ale vlastně jsem taky rád.

calm season mosaic view-prebal01Terezie: Ve finále jediná podmínka byla, že na těch fotkách musíme být my dva a z pohledu fotografa být emočně propojená s danou písničkou.

Adam: Ale jinak cokoliv. Nejvtipnější je, že jsme nikomu neřekli, co bychom chtěli, a nakonec jsou všechny fotky černobílé.

Terezie: Až na úplné výjimky z toho byli všichni hodně nervózní, co s námi vlastně mají fotit, protože jsme jim dali absolutně volnou ruku.

Adam: Seděli jsme třeba někde s jedním z fotografů a on už úplně rozčílený prohlásil: „Tak mi, ty vole, něco řekněte jako!“ (smích) Byli zvyklí, že dostanou konkrétní zakázku, a my po nich chtěli cokoliv. Některé jsou úplně civilní – jedna z nich je od Lukáše Hanuska, kde máme s Terezií na sobě mikinu.

Přiblížili jste vizuál desky. Co zvuková složka?

Adam: Na desce je devět songů. Mezi nimi i cover songu Close to Violence od kapely Luno. Tři songy vznikly ještě v dobách Fake Tapes. Ty jsou ze sto procent moje, rozhodně bych si nepřivlastnil nahrávky, na kterých jsme dělali spolu. Tři jsou úplně nové. K jednomu z nich napsala text kamarádka Terezie, Karolina Rox – This Ain´t Over je vlastně jediný singl, který otextoval někdo jiný než my. Celou desku uzavírá. Říká, že nic nekončí, že všechno bude krásné.

Adame, hraješ na baskytaru v The Prostitutes, od letošního roku působíš v audiovizuálním studiu &FLUX a s Terezií ještě rozjíždíte Calm Season. Lze vůbec všechny projekty ukočírovat tak, aniž by jeden z nich musel ustoupit do pozadí?

Adam: Tyhle tři věci se dají dohromady úplně v pohodě. S Calm Season sice chceme brzy začít na nové desce, ale koncerty pokryjí jeden dva večery v týdnu. S The Prostitutes s největší pravděpodobností dělat žádnou desku minimálně dva roky nebudeme. (smích) Máme nápady, že se o prázdninách zavřeme někde na chalupě, to jo, ale časově nic složitého. A hlavně nepracuji nikde na plný úvazek. Sice nemám věčně prachy, ale zase mám teď čas. (smích)

Terezie, šestým rokem hraješ v bandu Vladivojny La Chia, spolupracovala jsi s Republic of Two, River Jordan, Umakart, High Five nebo Lenkou Dusilovou – mohli bychom pokračovat do nekonečna. O nabídky na spolupráci zjevně nemáš nouzi.

Adam: Má milion nabídek!

Podle čeho si vybíráš, na jaké nabídky kývneš?

Terezie: Vždycky jsou dvě zásadní kritéria. Musím se s tím člověkem setkat, a buď mě to s ním baví, nebo ne. A pak se mi samozřejmě musí aspoň trochu líbit jeho tvorba. Naštěstí jsem za celou tu dobu nemusela odmítnout hodně věcí. Je zajímavé, s kolika různorodými lidmi se člověk setká, kolik náhledů v tvoření hudby existuje. Hlavně většina desek, na kterých jsem spolupracovala, jsou rozdílného žánru – od rocku přes electro až k hip-hopu. Je to velká škola.

A proč myslíš, že si ke spolupráci volí hudebníci zrovna tebe?

Terezie: To já říct nemůžu, to musíš říct ty. (obrátí se na Adama)

Adam: Já to klidně řeknu! (smích) Jak zněla přesně otázka?

adamProč chtějí muzikanti pracovat s Terezií?

Adam: Znám další tři cellistky. Hrají možná dobře, umějí hrát z not – krásně, rychle, hned. (smích) A mají i cit a nějaký groove, a je to cool. Ale Terezie má jednu velkou přidanou hodnotu – je to osobnost. Jako z jiného vesmíru. Není jenom nějaký člověk, co chodil na základce na hodiny cella. Pouští se úplně do jiných věcí než cellisti nebo cellistky, kteří hrají klasiku jen v orchestru nebo v rámci studia. Terezie Kovalová už není jen Terezie z Ostravy, ale značka, co funguje.

Jak se ti tohle poslouchá, Terezie?

Terezie: Mně se to poslouchá krásně. (smích) Není na mně, abych posoudila, jestli jsem osobnost. Zakládám si na osobní kvalitě, kterou jsem získala vystudováním umělecké školy. A co se týče přidané hodnoty, je to schopnost improvizace přijít na natáčení a rovnou něco nahrát. Pilně jsem tohle cvičila od svých šestnácti let, co hraju s Vladivojnou. Spousta klasických muzikantů improvizovat nedokáže a je s tím velký problém. Najít houslistu nebo cellistu, který zvládne hrát bez not a vymyslet si něco sám, je hodně náročné.

Adam: Tahle Tereziina vlastnost mě hrozně baví. Třeba ve chvílích, kdy máme na koncertě dát ještě jeden song navíc. Já například navrhnu písničku, kterou jsme hráli naposledy před rokem a půl. A Terezie: „Ale já už nevím, co jsem tam hrála!“ Tak jí zazpívám, že tam hrála něco jako: „Ta-da-ta-ta.“ A ona: „Jo, takže to je v céčku… Jasně, oukej.“ Raz, dva, tři čtyři, a skončíme song. (smích) Terezie neví, že ten song někdy hrála, a prostě ho zahraje.

Zrovna nedávno jsme měli úžasný koncert před Johnem Mayallem v Arše (Divadlo Archa, pozn. red.) Už na nás bylo plno, asi šest set lidí. Je hrozně cool, že starší lidé chodí na koncerty včas. Ne jako současná mladá generace, která přijde hodinu po začátku vystoupení.

Terezie: A hlavně jsou během koncertu potichu.

Adam: A stala se neuvěřitelná věc. V písničce, kde Terezie hraje pizzicata a já si jen tak ťukám do kytary, jsem si najednou uvědomil, jak se to ťukání odráží od stěn a jak je to slyšet z místnosti. Lidé byli úplně zticha. Všichni koukali na nás, a když jsme dohráli, po každé písničce zazněl třicet vteřin potlesk. Byl jsem z toho úplně konsternovaný.

Miluju moment, kdy stojíme na pódiu, šest set lidí na nás kouká a při instrumentální pasáži se podívám na Terezii ve stejnou chvíli jako ona na mě. Najednou jako by tam ti lidé nebyli. V ten okamžik mám pocit, že jsme u mě v obýváku a jen tak si zkoušíme. A to se včera stalo.

 

 

Čím to je, že morálka na koncertech upadá?

Terezie: Dneska jsem se pobavila, když jsem byla učit. (Terezie mimo jiné vyučuje děti hru na violoncello, pozn. red.) Povídala jsem si s maminkou a říkám jí: „Musíme ty hodiny dělat kratší, protože je strašně náročné udržet pozornost déle než čtyřicet pět minut.“ Pak mi došlo, že u dospěláků je to kolikrát ještě horší. Když vědomě vyrazím na koncert něco si poslechnout, jdu tam s tím, že budu poslouchat. A ne řešit, co dávali včera večer v televizi. Zajímalo by mě, jestli je to tím, že je hudby všude tolik, nebo je tak těžké někoho zaujmout.

Pro mě je to vždycky šok. Když se mluví na koncertě klasické hudby, můžou tě i vykázat ze sálu. Snažím se to moc neřešit, tvoří to součást žargonu alternativní hudby. Lidé nemají úctu vůči času, který člověk na tvoření stráví. Podvědomě jim nedochází, že to děláme pro ně.

Adam: Proto mám rád koncerty The Prostitutes. Přijdeme do klubu a prostě to narveme do lidí. (smích) Náš zvukař to do nich vždycky tak napálí, že při odchodu nic neslyší. Takže nemají ani čas si povídat. (smích)

Když jsem se tě, Terezie, ptala, proč dostáváš tolik nabídek od hudebníků, mířila jsem tím spíše na zevnějšek. Pro mnohé představuješ éterickou bytost.

Terezie: Vzhled určitě hraje roli, o tom žádná. Vždycky o sobě člověk ale uvažuje v první řadě jako o dobrém muzikantovi. Ale upřímně řečeno mi můj zevnějšek nikdy nepřišel zásadní. To mi Adam potvrdí. Jsem pro ostatní další kluk do kapely.

Adam: Terezie mluví víc sprostě než já a víckrát si denně krkne. (smějí se)

Terezie: Vyrostla jsem ve striktně pánském světě – na science fiction, fantasy, rockových kapelách šedesátých a sedmdesátých let… Naopak jsem měla určitou dobu problém komunikovat s holkami. Rozhodně mi v tomhle pomohla Vladivojna. Potom to šlo hodně snadno. Kombinace profesionality, kterou mám vštípenou školou, a toho, že jsem v pohodě a neřeším typické dívčí blbosti, mi život hodně usnadnila.

Na violoncello hraješ už od základní školy. Z vlastních zkušeností vím, že mladé muzikantky začínají spíše na zobcových flétnách nebo klavíru. Stojí za volbou cella genetické předpoklady?

Terezie: Pocházím z umělecké rodiny. Několik generací zpátky v ní figurovali nejen muzikanti, ale i herci, režiséři, malíři, maminka je ředitelkou základní umělecké školy, babička byla ředitelkou základní umělecké školy… Když mi bylo asi pět, začala jsem hrát na klavír. Hodně mě to bavilo, ale zásadní problém byl, že mi to nešlo přes ruce – bojovala jsem s prstoklady. V sedmi se pak přišlo na to, že mám asi přehozené hemisféry – že jsem levák, ale naučený na praváka. A maminka prohlásila, že je málo cellistů, tak jsem dostala do rukou cello.

První rok jsem ten nástroj chtěla rozflákat. Nesnášela jsem to. Po roce se to zlomilo, když jsem vyhrála první soutěž, a v tu chvíli nastal dril.

terezia a adam
A s ním posilování sebevědomí.

Terezie: Kolem patnácti jsem byla nesnesitelná. (smích) Dokázala jsem všechno, co jsem mohla – v orchestru jsem hrála od jedenácti, s filharmonií sólově ve třinácti… Hrozně jsem si o sobě myslela. Když jsem nastoupila na konzervatoř, všichni mě nesnášeli. Hrát s orchestrem byl jejich sen při dokončení školy.

Závist – hezká česká vlastnost.

Terezie: Závist a pýcha, dvě věci, které mě tvrdě vypráskaly. Naučily mě, že ve finále je stejně nejdůležitější pokora.

Hraješ na cello, ale původně ses věnovala jazzovému zpěvu. Už tě někdo oslovil ke spolupráci výhradně kvůli k hlasovým dispozicím?

Terezie: Vtipné bylo, když vyšel náš první klip k Make Them Happen, spousta lidí mi psala, že nevěděla, že umím zpívat. Máma mě dokonce tlačila do soutěží typu Česko hledá SuperStar. Co se týče nabídek, abych někde zpívala, to zatím nepřišlo. Pokud jsou na nějakých deskách, kde jsem hostovala, moje vokály, tak zcela náhodou, kdy jsem si k cellu jen tak zpívala.

Máte už za sebou každý řadu hudebních projektů. Během nich jste nasbírali mnoho kontaktů. Rozšířila se tím nabídka potenciálních spolupracovníků na Mosaic Views, ze kterých jste mohli kandidáty vybírat?

Adam: Celá deska má kolem sebe spoustu skvělých lidí. Včera jsem na to zrovna myslel, když jsem jel v pět ráno taxi domů. (smích) A chtělo se mi plakat.

Budu tedy jmenovat pár lidí: Výrazný člověk Aleš Foff, fotograf, s námi už dělal na klipu a nafotil jeden ze snímků pro debut. Pak samozřejmě producent Lukáš Chromek z Airfare.

Terezie: To je šedá eminence, bez něj by ta deska taková vůbec nebyla.

Adam: Včera jsme se dohodli, že se příští listopad pokusíme vydat další desku. Předtím jsem se ho zeptal, jestli do toho jde. A on na to: „No, už vím, jakej bude zvuk!“ (smích) Další je Pavel Brůček. Vytvářel celý booklet a je autorem jedné z fotografií.

Terezie: My jsme vlastně jen špička ledovce.

Je listopad a nastává Calm Season. Je to období, při kterém se vám hudba nejlíp skládá/hraje?

Adam: Podzim, zima, to je prostě Calm Season.

Terezie: Pro mě představuje podzim optimistickou melancholii, jakou symbolizuje podzim. Všude jsou barvy, všechno padá dolů, a i když víte, že skončí, je to krásné.

Dokonce jsem četla, že jste se dali dohromady uprostřed zimy – na Nový rok 2012.

Adam: Jo i ne. Projekt pod jménem Calm Season vznikl na Nový rok, ale předtím už jsme dva roky vystupovali jako Adam a Terezie.

 

 

Spojení violoncella a akustické kytary navozuje značně zádumčivou atmosféru. Považujete se sami za melancholiky?

Adam: Jsem přesný příklad optimistického melancholika. Všichni říkají, že jsem hodně optimistický, že se pořád směju. Ale přitom jsem věčně down.

Terezie: Ve skutečnosti jsme pořád v déčku (deprese, pozn. red.). Ale to lidé většinou nevidí, protože si to necháváme na skládání a na doma.

Po téhle stránce si evidentně rozumíte.

Terezie: On je jako brácha. Viď? (obejme Adama)

Adam: Zrovna včera jsme se objímali a pusinkovali a já na Terezii: „Já tě miluju.“ A Terezie říká: „Hele, kámo, uvědomuješ si, že to není normální? Ty máš holku, já mám kluka.“ A já: „A jo, ty vole.“ (smějí se)

Terezie: Lidé si myslí, že spolu chodíme. Vždycky mi dělalo problém vysvětlovat náš vztah bývalým partnerům. V  momentě, kdy chybí ta sexualita, přechází vztah do jiné roviny. A když je ještě spojený s hudbou, má úplně jiný potenciál.

Říkáš, že je těžké známým zdůvodňovat přátelský vztah s Adamem. Nelehké zřejmě bylo rovněž vysvětlovat poměr s Tomášem Klusem.

Terezie: Toho člověka jsem velmi milovala. A pokud si někdo myslel, že za tím stál kalkul, hodně mě to mrzí. Celé to nemělo zrovna ideální dohru. Bylo to krátké, intenzivní. A tím to skončilo.

Cítíš, že tě bulvarizace vašeho vztahu poškodila?

Terezie: Cokoliv negativního, co mně bulvár napsal, bylo přesně naopak. Je až fascinující, jaké množství nepravdivých informací dokážou média zveřejnit. Málem jsem se psychicky zhroutila, měla jsem těsně před státnicemi. Téměř jsem je neudělala. Celé to pro mě nedopadlo moc fajn.

Hlídáš si teď víc, koho si pustíš k tělu?

Terezie: Určitě s kým spolupracovat. Naučilo mě to dávat víc pozor, co člověk cítí. I malé věci, které se zdají být nepodstatné, hrají ve finále velkou roli.

terezie3Například?

Terezie: Když vás člověk objímá a vy máte pocit, že to spojení není uzavřené. Do dneška mám problém brát cizí čísla, jak mě to tenkrát vystresovalo.

Říká se, že ženská v kapele nedělá dobrotu. Zároveň jsou ženy považovány za citově založené osoby, což se zdá být pro silně emocionální hudbu Calm Season velké plus. Vnímáš to tak, Adame?

Adam: Myslím, že jedna věta stačí. Ženské v kapele dělají neplechu a u nás jsem já žena a Terezie muž. (smějí se) Ono vám to teď třeba tak nepřijde, ale kdybyste nás znali déle, pochopíte, že já jsem hodně zženštilý a Terezie od rány.

Terezie: Ale taky mám svoje momenty, vždyť to víš. (vrhne naoko smutný pohled na Adama)

Adam: Já vím, že nejsi chlap. (smích)

Terezie: Ale mě to hodně mrzí, když si všichni myslí, že jsem ostrá.

Adam: Oni tě právě vidí hrát na cello a myslí si, že jsi nejvíc křehká holka světa. Ale pak přijdeš a řekneš: „Čau borci.“ (smějí se) A lidé to vůbec nechápou.

Křest debutu proběhne 26. listopadu v Malostranské besedě. Přizvete si na něj nějaké hosty?

Adam: Desku nám pokřtí Mistr Muchow (Jan P. Muchow, přední český skladatel, pozn. red.) Před námi vystoupí duo Kuba & Vegy aneb Black Lion.

Terezie: Naším velkým přáním bylo, aby před námi vystoupila Lenka Dusilová. Bohužel má ale nějaké koncerty. Přes Vladivojnu ji znám asi pět let.

Adam: Já ji znám, protože k nám chodí do bistra na klobásy. (smích) A má ráda The Prostitutes.

Napsal(a):

Zanechat komentář