úterý, 01 říjen 2019 11:37

Rozhovor s Leem Lyonsem: Hudba nemá věkový limit Doporučený

Napsal(a)
Hundred Seventy Split (uprostřed Leo Lyons) Hundred Seventy Split (uprostřed Leo Lyons) Zdroj: pořadatel koncertu

Britský baskytarista Leo Lyons je zakládajícím a dlouholetým členem legendární kapely Ten Years After, která si v roce 1969 zahrála na Woodstocku. Nyní tento pětasedmdesátiletý bluesrockový bard brázdí kluby s novým uskupením Hundred Seventy Split. Jak pohlíží na současnou hudební scénu, co ho nejvíce pojilo s Alvinem Leem a s jakým setem se kapela chystá 29. října do pražského Lucerna Music Baru? Na to vše dostanete odpověď v našem rozhovoru.

Jak vlastně vznikl název kapely Ten Years After?

Nápad, jak kapelu pojmenovat, jsem dostal díky knize o Suezské krizi v roce 1956, která se jmenovala Suez Ten Years After. Všichni jsme se shodli na tom, že název „Ten Years After“ vzbudí zájem a ono se tak opravdu stalo. Mohlo by se zdát, že je to taktéž projev úcty Elvisovi, ale rozhodně není. Během let jsme názvu vlastně domysleli mnoho dalších významů a odkazů, číslo deset je magické číslo v Tarotu, je to začátek i konec, a tak podobně.

Název v sobě skrývá opravdu zajímavý příběh. A jak tedy vznikl název Hundred Seventy Split?

S tímhle nápadem přišel naopak můj syn Harry. Je to název křižovatky v Nashvillu, kde se rozdělují dva hlavní tahy – dálnice Highway 70 a Highway 100. Dřív jsem u té druhé i žil. Co se muziky týče, chtěli jsme názvem poukázat na odlišnosti, které já a Joe (Gooch pozn. red.) do hudby vkládáme.

Rozdíl ve zvuku kapel je slyšitelný, ale v čem se obě kapely podle vás liší nejvíc?

Alvin (Lee, člen Ten Years After, pozn. red.) a já jsme spolu začínali hrát v roce 1959. Náš hudební styl jsme pilovali už v Hamburku v roce 1962, což bylo šest let před tím, než se k nám připojili Ric a Chick a stali se z nás Ten Years After.

Zvuk Ten Years After spočíval především v basové a kytarové lince, v jakémsi duelu těchto dvou nástrojů, a různých hudebních proměn. V posledních letech jsem cítil, že kapela usnula na vavřínech a to je také jeden z důvodů, proč jsem se vzdal práv na název Ten Years After a už s nimi nehraju.

Spolu s Hundred Seventy Split pokračuju na své hudební cestě, tentokrát mi ale pomáhají kytarista Joe Gooch a bubeník Damon Sawyer. Oba jsou skvělí hudebníci a hodně si vážím toho, že s nimi mohu spolupracovat. Samozřejmě že nějaké elementární vlivy Ten Years After v našem zvuku zaznamenáte, ale naše hudba se neustále vyvíjí a především mě baví.

 

 

Leo, můžete mi říct, co pro vás znamená pojem „power blues“?

Znamená blues s neskutečnou dávkou energie, časté jamování s dlouhými kytarovými sóly.

Jak se podle vás hudební scéna změnila od éry Woodstocku?

Woodstock hudebnímu byznysu změnil tvář navždycky. Poté, co film vyšel, byznysmeni viděli, jaké peníze je možné vydělat, a tak se do tohohle světa přidali právníci a lidé od marketingu. I v několika lidech jsou schopni vydělat fůru peněz.

Myslíte si, Leo, že je možné, aby se duch 60. a 70. let opět vrátil?

Ano, myslím, že jo. Hudba stejně jako život se točí v kruzích, které se neustále navracejí. Myslím, že je dnes hodně mladých lidí, kteří raději hrají hudbu a píšou vlastní písně, než aby jen využívali předprogramované taneční smyčky. Stejně tak vidím při našich koncertech stále více mladých lidí.

Jste spokojený se současnou bluesovou scénou?

Blues nikdy nezmizelo. Nikdo nehraje blues proto, aby si jím vydělával na živobytí, ale vždycky se někde prodere jeho malý, ale významný odkaz. Blues je základ veškeré současné hudby. Mainstreamová rádia i některá média se snaží tento žánr ignorovat, ale navzdory tomu velmi často takový hudebník pronikne i do populární hudby. A tak to bylo vždycky. Nikdo nezačínal hrát blues s tím, že si prostě jen vydělá.

Co se vám vybaví, když se řekne blues?

Blues je především hudba hraná od srdce. Každý má někdy blues. Všichni se někdy cítíme smutní, naštvaní, šťastní i zoufalí. Není to pouze žánr, který se začal hrát v deltě Mississippi.

Alvin Lee je velkým pojmem mezi hudebníky uplynulých let. Jak na něj vzpomínáte?

Jak jsem už zmiňoval před chvílí, začínali jsme spolu. On byl pro mě kýmsi tak blízkým, že bych ho nazval bratrem, kterého jsem nikdy neměl. Bylo s ním ale velmi těžké pracovat a hodně často jsme se hádali a přeli úplně stejně, jako se dohadují sourozenci. Někdy jsme si byli nejblíže na světě, jindy jsme spolu nepromluvili ani slovo. Ale spojila nás životní zkušenost a všechno, čím jsme si spolu prošli a co jsme stvořili, a tohle pouto se nikdy nepřetrhne.

V písni Religion Alvin Lee zpívá: I never really understood religion, except it seems a good excuse to kill. (Nikdy jsem zcela neporozuměl náboženství, ale zdá se jako dobrá omluva pro vraždu.) V co věříte vy, Leo?

Věřím v mír a lásku, ale nikdy jsem se k žádnému konkrétnímu náboženství neupsal. I když respektuju pohled na svět ostatních lidí, organizovaná víra mi připadá jako dogma, které jen kontroluje lidi. Nevzpomenu si teď na všechna slova té písně, ale vsadil bych se, že říkají něco podobného.

V kapele Hundred Seventy Split se setkávají dvě generace. Může i to být klíčové pro váš zvuk?

Myslím, že pro hudbu není žádný věkový limit, hráč musí být pro věc zapálený a musí si stále udržovat své muzikantské schopnosti. S kluky z kapely se mi pracuje velmi dobře a navzdory tomu, že nejsme stejně staří, sdílíme stejné nadšení z hudby, kterou hrajeme.

 

 

Jak vlastně vznikal zvuk kapely?

Zvuk kapely vychází z nás tří, tak jak hrajeme společně. Jsme trio, takže se snažíme dosáhnout co nejkomplexnějšího zvuku, kterého dosáhnout v tomto uskupení lze.

Kde nejčastěji čerpáte inspiraci pro nový materiál?

Rád píšu společně s někým dalším, abych mohl jednotlivé nápady konzultovat. Když píšete s dalším člověkem, nějaké nápady přijdou prostě samy, když se bavíte. Jiné přicházejí z knih, filmů i ze samotného života. Vždycky dlouho jamujeme, a i když to mnohdy znamená cestu plnou strastí, omylů a frustrace, za dobrou píseň na samém konci to stojí.

Kde berete energii pro vaše koncerty?

Živá vystoupení jsou to, co na hudbě miluju. Když ještě hraju pro skvělé publikum, pak mám energie na rozdávání.

Hudba je všude kolem vás, ale jaké žánry ve volném čase posloucháte?

Většinu nové muziky objevím na internetu. Mám rád mnoho žánrů, nových i starých. Někdy si pustím něco, co je zrovna v kurzu, jindy se ponořím do blues a country. Vždycky sáhnu po takové hudbě, která mě v tu chvíli dokáže nejvíce potěšit.

Sledujte Musicweb na Facebooku:
 

Co vás vedlo k tomu, že jste se rozhodl vyrazit na turné se setem z Woodstocku zrovna teď?

To si vyžádali fanoušci, jelikož je letos 50leté výročí od Woodstocku. Děláme to hlavně pro fanoušky a také jako vzpomínku, kdy jsme s Alvinem hrávali společně.

Je pravda, že jste si pro české publikum přichystali dva sety?

Ano. Hrajeme dva zcela odlišné sety. Každý má tak hodinku. Máme mnoho vlastních skladeb, které chtějí lidé slyšet. A pak tento rok hrajeme celý set tak, jak jsme ho hráli na Woodstocku v roce 1969.

Další články

  • Struny podzimu přinesly výjimečné hudební zážitky Struny podzimu přinesly výjimečné hudební zážitky

    Mezinárodní hudební festival Struny podzimu 2019 je minulostí. Ve středu jej zakončil koncert hip-hopových legend De La Soul. Dramaturgie letošního ročníku doslova naplnila neoficiální podtitul „od Bacha po hip-hop". Bachovy suity totiž zazněly v podání violoncellisty Jiřího Bárty jen pár dní před hip-hopovou party v režii De La Soul. Jak široké hudební spektrum se mezi těmito póly rozprostírá, dokumentovalo dalších osm hudebních večerů, během nichž se publiku představili jazzmani Charles Lloyd, Fred Hersch, Lionel Loueke a Luboš Soukoup, soulová zpěvačka Laura Mvula, soudobou hudbu reprezentující JACK Quartet, Michael Gordon společně s Mantra Percussion a osobnost domácí hudební scény, písničkář Jiří Suchý.

  • Blues Alive završil koncert Kennyho Neala s jeho bratry Blues Alive završil koncert Kennyho Neala s jeho bratry

    Bluesová plejáda v Šumperku dospěla. K poslechu bylo poslední den mnohé, repertoáry interpretů byly stejně pestré jako jejich vlastní životní osudy, o nichž nejen blues tak rádo vypráví.

  • 24. Mezinárodní festival jazzového piana nabídne přehlídku hráčské originality 24. Mezinárodní festival jazzového piana nabídne přehlídku hráčské originality

    Program již 24. ročníku MFJP je tradičně pestrý. Královské klavírní disciplíně bude věnováno osm různorodých sólových recitálů špičkových hudebníků tří kontinentů, které proběhnou během čtyř pražských večerů v termínech od 25. listopadu do 18. prosince. Těšit se můžeme na umělce jako Sunna Gunnlaugs, Andreas Ulvo, Greg Burk či Chris Gall. Že i letošní MFJP bude mimořádný, naznačil ostatně už jarní prolog festivalu v režii Larryho Willise. Po setkání s legendou jsou na řadě koncerty talentů na vrcholu sil.

  • Blues Alive v H-Clubu: Pod střechou melodií Blues Alive v H-Clubu: Pod střechou melodií

    K pátečnímu, druhému a zároveň prostřednímu dni festivalové přehlídky Blues Alive v jesenickém podhůří neodmyslitelně patří i odpoledne strávené v podkroví šumperského H-Clubu. Zdejší prostor s výhledem na koleje místního nádraží tradičně hostí interprety komornějšího projevu, lakájícího k nabytí sil před hlavním programem. Letos střešní trámoví rezonovalo silněji, než tomu bývá zvykem. Oba účinkující totiž disponovali energií, která se netajila ambicí posluchačovu pohodu narušit.

Rozhovory z rubriky

var sklikData = { elm: "sklikReklama_57358", zoneId: 57358, w: 728, h: 90 };