Rozhovor s Peter Pan Complex: Když je někdo jednou nácek, musí jím zůstat celý život

Přestože mají za sebou už několik rozhovorů, do svých příběhů se v kavárně Souterrain ponořili s takovým entuziasmem, jako kdyby je vyprávěli poprvé. Prořízlá ústa nejen frontmana Peter Pan Complex, Jordana Haje, tak vypustila ven veselé historky z natáčení, ale i problematiku izraelské alternativní scény. A došlo i na Daniela Landu.

Jordan Haj z Peter Pan Complex Jordan Haj z Peter Pan Complex Martin Chochola, Musicweb.cz

Rozhovory, vystoupení v televizi, umístění na stupních vítězů v soutěži Startér Radia Wave. Líbí se vám zvyšující se zájem médií?

Jordan: Každopádně!

Givinar: Ještě chceme víc. (smích)

Třetí místo ve Startéru si pozornost určitě zaslouží. Pokud si dobře vzpomínám, v jednu chvíli to bylo určité drama, kdy jste dokonce bojovali o první příčku. Proč dali posluchači přednost benešovským The Linings před vámi?

Givinar: Bylo to asi dané tím, že The Linings tam byli už bůhví kolik měsíců a nás tam někdo přihlásil poslední dvě kola před koncem.

Jordan: Hrozně mě překvapilo, když jsem zjistil, že tam jsme. Na té stránce je to udělané tak, že co člověk neví, to opravdu neví. Takže jsem se snažil dlouho zjistit, co to je a co vůbec vyhrajeme, pokud vyhrajeme. A vlastně jsem se to nikdy nedozvěděl. Ani to, jak jsme se tam dostali.

A já jsem si naivně myslela, že se do takových soutěží hlásí kapely účelně.

Jordan: To jsem si taky myslel. (smích) Máme se soutěžemi špatnou zkušenost. Jednou jsme se přihlásili do Emergenzy, která nám zařídila první koncert. Měli jsme v té době asi čtyři fanoušky, pravděpodobně naše holky. Byl to skvělý koncert – my jsme v něm neobstáli. (smích) Byla to spíše soutěž o to, která kapela přesvědčí víc lidí za ní platit.

04 rozhovor Peter Pan Complex 25 10 2012Takže tady se zformoval zárodek Peter Pan Complex?

Jordan: Už tu byly nějaké ambice. Totiž on tomu předcházel ještě jeden koncert, který oficiálně neexistuje. (smích)

Givinar: To byla první věc nás dvou. My jsme bratranci.

Jordan: Tím bych začal. My jsme bratranci, co založili kapelu Fateful Revolution. Tehdy jsem žil od devíti do devatenácti v Izraeli. V létě jsem jezdil do Česka na prázdniny a společně jsme spřádali plány na kapelu. Udělali jsme první koncert v Černé kočce. Vytvořil jsem fixem letáček, kde byly holky s pistolemi – tenkrát jsme milovali Slashe z Guns N´Roses.

Givinar: Tehdy jsme byli ještě akustičtí a asi hodinu před koncertem si našli bubeníka – jazzmana z Ježkárny. Ten koncert dopadl úplně příšerně.

Bubeník utekl?

Jordan: No, hned uprostřed první písničky. (smích)

Givinar: Mně začalo hořet kombo. (smích)

Jordan: Ono to zní jako kec, ale vážně se to stalo. Shořelo kombo, začal houkat mikrofon, mně se vypnula kytara… (smích)

Pozastavila bych se ještě u názvu Fateful Revolution. Odráží její název nějakou vnitřní změnu, kterou jste tehdy procházeli?

Jakub: Neposuneme se trochu v historii dopředu? (smích)

Jordan: No, mohli bychom tohle probrat. (smích) Ale taky budete mluvit, kluci. (smích) V Izraeli jsem byl exponován k tamní hudbě, kterou pokud někdo nezná, přichází opravdu o hodně. Izrael je schizofrenní stát se spoustou problémů a vlastně nežitelný pro duševně zdravého člověka. A má jednu výhodu. Ve stresu, ve kterém lidé vyrůstají odmala, vzniká neuvěřitelně dobrá alternativní kultura. A nejen alternativní. Arabové, Rusové, Židé přišli do Izraele z Evropy, Ameriky, Argentiny atd. Na šedesát národností tak připadá šedesát hudebních vlivů. Izraelci jsou hodně hudebně vyspělí a je to cítit jak ve zvuku, tak v požadavcích publika.

03 rozhovor Peter Pan Complex 25 10 2012Mluvíš o alternativní kultuře. Většině se v kontextu izraelské hudby ale vybaví spíše Velká cena Eurovize, která má v Izraeli téměř čtyřicetiletou tradici.

Jordan: Právě že ta Eurovize je něco, co je světově vidět. Nemá s izraelskou hudbou moc společného.

Givinar: Podle mě se týká židovských Rusů.

Jordan: V izraelské společnosti si musí každý hodně rychle vytvořit nějaký názor. Jsou na to kladené vysoké požadavky. Například úroveň textařství – ta česká je pro izraelské publikum absolutně nepřijatelná. V Izraeli když člověk nevyjádří názor, když text nemá poetickou hodnotu, netroufne si ani na prvoplánový pop. Proto tam mají velkou sílu písničkáři.

A to jsem si z Izraele přinesl. Proto jsme se tehdy rozhodli, že budeme Fateful Revolution. Pro tuhle republiku, pro Evropu.

Proč je tedy v Evropě izraelská hudba tak málo povědomá?

Jakub: Tady lidé neprahnou po alternativě. Jsou mnohem méně nároční, nejsou nakloněni přijímat nové vlivy.

Jordan: Je to hodně tím jazykem – angličtina je jazyk, co spojuje všechno. Další věc, co je z toho hodně cítit – a v tom jsem na sebe i na ostatní extrémně přísný – je morální kredit. Když se někdo ve svých písničkách politicky vyjádří, musí si za tím stát.

Třeba člověk jako Daniel Landa by si i v Izraeli mohl získat svoje publikum. Ale rozhodně by se toho nemohl tím zvláštním českým způsobem zříct-nezříct a máslo, co se mu rozpustilo na hlavě, si namazat na pleť a udělat z toho nový trend. V tomhle smyslu se neodpouští. Když je někdo jednou nácek, tak prostě musí zůstat nácek celý život. Je to zodpovědnost, co by veřejně činní lidé měli vůči kultuře mít.

Pro navazující projekt Peter Pan Complex jste už zvolili jiný název.

Jordan: To vymyslel Givi.

Givinar: Název pochází z populární psychologie. Týká se to dospělých lidí, většinou mužů, kteří jsou nezodpovědní, odmítají vyrůst, chovají se jako debilové…

Jakub: Počkej, to jsi řekl špatně. Spíš je to nechuť přijmout zodpovědnost sám za sebe v dospělém v životě. Člověk zůstane na levelu čtrnáctiletého puberťáka, který revoltuje proti všemu, a zároveň nechce přijmout tu zodpovědnost.

Jordan: Myslím, že není náhoda, že se nám všem strašně líbil film Moonrise Kingdom od Wese Andersona. (usmívá se)

08 rozhovor Peter Pan Complex 25 10 2012

Lidé trpící syndromem Petera Pana odmítají přijmout odpovědnost dospělého člověka. Domlouvali vám někdy rodiče, že chtít si vydělávat na živobytí hraním je jen klukovská nerozvážnost?

Givinar: Mí rodiče jsou nadšení, že mě něco baví. Ale pořád to naprosto odmítají přijmout jako něco, čím bych se někdy živil.

Jordan: Ač jsou rodiče oba doktoři, podporovali mě vždycky. Pro mámu je to trochu její nesplněný sen – říká, že měla dělat radši herectví, hudbu. Táta mi celý život předává obyčejnou filozofii, ať to, co dělám, dělám naplno, obsesivně. Ať to miluju.

Jakub: Taťka mě v tom vždycky podporoval. Nikdy mě nepochválí z očí do očí. Ale když u toho nejsem, vychloubá se mnou a má z toho radost.

Zdeněk: Rodiče to schvalují pod podmínkou, že musím dostudovat a vydělat na sebe prachy.

Snílkovství – další příznak syndromu Petera Pana. Zasahuje i do roviny vašich textů?

Givinar: Máme hodně materiálů z osobního života. O čem se píše – rozchody, špatné vztahy s rodiči… (smích)

Jordan: Naše texty se pohybují na jiné poetické rovině, než například politický text. Člověk se nemůže explicitně vyjadřovat, co se stalo dneska, včera.

Minulé pondělí jste se zavřeli do studia s producentem Borisem Carloffem, kde jste nahráli singl Wolfskin. Vlčí kůže?

Givinar: To je slovní hříčka. Jak se říká, že je někdo vlk v rouše beránčím, tak ta písnička je o holce, která je beránek v rouše vlčím.

Jordan: Je to o Pražačce.

Wolfskin je vůbec první nahrávka, na které se plnohodnotně podílel váš nejnovější člen – Zdeněk Lichnovský. Co tě vedlo k tomu se rozdvojit a zapojit se do projektu Peter Pan Complex, Zdeňku?

Zdeněk: Kluci mě pozvali na křest épéčka, abych s nimi zahrál dvě písničky na kytaru. A hodně mě to bavilo – mohl jsem vyvinout ten svůj Peter Pan Complex a vyblbnout se bez zodpovědnosti frontmanství, na rozdíl od Dogsbodies. Fungovalo to, tak jsme si řekli, že to zkusíme dál. A jde to.

Jordan: Měl jsem na albu nahrané různé dvojzpěvy. A chtěl jsem to v Lucerna Music Baru zrealizovat. Zároveň jsme měli v kapele nevyužitý synťák. A Zdenda, jelikož je hudební génius, se na něj naučil. Mimo to přidává věci i do skladeb, které jsou nahrané bez něj.

 

 

Z Dogsbodies ses z pozice frontmana odsunul do ústraní kytaristy v Peter Pan Complex. Je to místo v kapele, ve kterém se cítíš nejvíc svůj?

Zdeněk: Užívám si obě dvě kapely nastejno. Nemůžu ani jednu upřednostňovat. Jako když máte dvě děti – láska se musí rozdělit stejným dílem.

Vaši hudbu si užívá také Roxy. Legendární klub oslavil nedávno dvacetiny. Máte k němu nějaký vztah?

Givinar: Shrnul bych to tak, že jsem tam prožil pozdní pubertu. A našli jsme tam Oskara, bubeníka.

Jaké jsou nejbližší vize Peter Pan Complex? Videoklip? Cédéčko? Turné?

Jakub: Právě pracujeme na videoklipu k Wolfskin.

Jordan: To je skvělé místo, kde by bylo dobré zmínit další lidi, co s námi spolupracují. Už nějakou dobu je náš dlouholetý kamarád a dvorní fotograf Kryštof Kalina jediný stálý člen kapely, který nedělá hudbu. Právě se pro nás učí vizualizace.

Spojili jsme se ještě s výtvarnicí Lénou Brauner. Díky ní jsme získali možnost natáčet v Pražské tržnici. Uprostřed opuštěné haly postaví konstrukci bytu a zbytek bude její a Kryštofova práce světel a reality-nereality, která se tam bude rozvíjet.

Givinar: Ještě jarní turné bychom chtěli splácat.

Jordan: A do roka vydat album.

Napsal(a):

Zanechat komentář