Byl jednou jeden otec a ten se věnoval svému řemeslu. Jeho věhlasný talent dokázal psát historii jednoho hudebního žánru a spojil svůj život s mnoha dalšími významnými umělci. Otec, Luther Allison, měl syna. Tomu dal jméno Bernard. A právě Bernard se rozhodl kráčet v jeho stopách a učil se od mistrů blues. Po smrti svého otce se z doprovodného člena kapely stal sólový kytarista, který si založil vlastní kapelu.

Pohádka o dvou talentovaných kytaristech, kdy jedna generace předává tradici druhé, pokračovala i 24. března v pražském Jazz Docku. Nicméně hned na začátku je nutné říci, že Bernard Allison vyšel již dávno ze stínu svého otce, dobře naložil s jeho odkazem i skladbami a vzal si z tradice vše potřebné pro sólovou dráhu. To předvedl i pražskému publiku hned několik minut po sedmé hodině večerní, kdy se na pódium klubu dostavili čtyři členové kapely včetně Bernarda a spustili instrumentální intro svého koncertu. Skvělá technika, energie a uvolněnost. To bylo zřejmé hned z prvních tónů.

Následně došlo i na hlasový projev kytaristy v písni Rocket 88, nicméně koncertu celkově vévodily instrumentální party, ve kterých se střídali jednotliví členové kapely. Bernard Allison se ale představil jako dobrý zpěvák, který do svého přednesu dokázal dát něhu i dravost. Obojí se prolínalo v jeho sametově znějícím hlase, který však vedle svého nástroje spíše upozaďoval. I do své hry vkládal velké množství protikladů – jemnost i pořádnou dávku blues-rockového drivu. Blues ve své tradiční poloze představil otcovou skladbou Serious, ve které došlo na opakovaný procítěný refrén, melancholii i postupnou gradaci. Odlehčení naléhavé skladby nastalo během jejího konce, když z poklidného rytmu náhle přehodili výhybku k reggae. I v tomto žánru si je Bernard velmi jistý a hravostí příjemně oživil atmosféru.

Kytarovou techniku i umění rázně předvedl s nástupem zkreslených tónů, které předznamenávaly skladbu Voodoo Child od Jimiho Hendrixe. Z těžkých sólových psychedelických pasáží se přešlo rovnou k jakési krátké jam session, jelikož se následně vystřídali ve svých sólech Bernard, bubeník a baskytarista. Členové kapely rozjeli své party s radostí, například bubeník projevil více důraznosti a užíval si změny rytmů, ale i hraně laxní přístup k rytmice na začátku koncertu stojí za zmínku, jelikož i tato poloha hudebníkovi velmi seděla.

V druhé polovině hodinu a půl dlouhého koncertu došlo také na novinkové skladby ze zmíněné desky In the Mix. V osobní Call Me Momma, na které se, jak se samotný hudebník zmínil, podílela i jeho dvaaosmdesátiletá matka, se Bernard více pěvecky odvázal a varioval v různých výškách refrén. V chytlavém riffu zase ukázal kvality své bluesové hry, která ovšem překračuje žánry. Ukázky z nové desky byly skvěle vybrané, jelikož následovala Five Long Years, jež více odkazuje ke kořenům žánru a dala tak Bernardovi větší prostor pro nepatrné nuance ve hře.

Podívejte se také na fotografie z koncertu

Bernard a jeho kapela sklidili velký aplaus od přihlížejících posluchačů, kteří si je poté ještě vytleskali zpět na pódium. Nastala chvíle pro poslední skladbu večera – Just My Guitar and Me, jež byla příhodným názvem, kterým by se dal shrnout celý Allisonův koncert. Během skladby Bernard experimentoval se zvukem kytary, nasadil bottleneck a napodoboval prostřednictvím kytarových tónů mluvený hlas a komunikoval tak s kapelou, čímž jednoznačně pobavil. Vydařený koncert, který vzdával holt bluesové kytaře, legendám i novému směřování, se shledal s úspěchem, nicméně překvapující bylo, že klub zcela zaplněný nebyl, jak mnozí předem očekávali.