Koncertní večer zahájila o půl osmé belgická kapela Diablo Boulevard. Již z poloviny naplněnou halu potěšili hned intrem, kdy z reproduktorů pustili skladbu Montagues and Capulets z Prokofievova baletu Romeo a Julie, kterou všichni fanoušci Epicy znají z alba Classical Conspiracy. Na to se na publikum tato pětice vrhla se svou říznou a líbivou heavy metalovou hudbou. Ačkoliv snad v davu pod podiem nebyl jediný člověk, který by Belgičany znal nějak blíže, všichni si jejich vystoupení užívali, jelikož, jak pravdivě pravil frontman Alex Agnev: "Není důležité hudbu znát, ale cítit ji."

Vcítit se do chytlavých melodií Belgičanů, nedělalo žádný problém, a tak netrvalo dlouho a fanoušci se nadšeně rozeskákali. A nejen to - na Alexovo přání vytvořili k jediné baladické skladbě setu melancholické osvětlení zapalovači a mobily a při závěrečné skladbě setu Black Heart Bleeds zpěváka i doprovodili mocným chorálem. Atmosféra v hale byla tak skvělá, že se dalo i uvěřit Alexovu tvrzení, že jsme byli doposud nejlepší publikum na turné.

Mezitím, než bedňáci přichystali pódium, se většina publika šla občerstvit k baru, a tak přestávka utekla jako voda (nebo spíš pivo). Dragonforce zahájili set sthující Fury of the Storm a v kotli propuklo šílenství. Herman Li, který se z boku vřítil na pódium, přebíhal ze stranu na stranu, aby se každý mohl z co největší blízkosti pokochat jeho vrcholným kytarovým uměním. Když se fanoušci vzpamatovali, všimli si, že na pódiu chybí Vadim Pruzhanov se svými klávesami. Tuto absenci v krátké pauze osvětlil Marc Hudson, když sdělil, že Vadim se stal s otcem, a tak oslavuje doma s rodinou.

Zpěvák taktéž publiku představil nového člena kapely - bubeníka Gee Anzaloneho - a po těchto formalitách fanouškům nadělil singlovku The Game, po které následovala další píseň z nového alba Maximum Overload, a to Symphony of the Night. V setu však převažovaly starší osvědčené skladby, jako například Valley of the Damned, při se které Herman a Sam Totman předháněli při hraní sól, dělali na sebe obličeje, vyplazovali jazyky a všelijak se v nadsázce posmívali jeden druhému. Na závěr pak zazněla neopomenutelná Through the Fire and Flame, u které Herman předvedl, že na kytaru zvládně klidně hrát i jazykem. Skvělé show se dala vytknout jen jediná věc- byla nehezky krátká. Necelá hodina byla prostě málo.

Podívejte se také na fotogalerii: Epica, Praha, 20.1.2015

Inu co naplat, nebyl důvod k truchlení, jelikož na řadu přišla hlavní hvězda večera Epica. Scénu klasicky rozpůlenou mezi klávesy na levé straně a bicí na pravé nezdobila žádná plachta s obrazem alba, ale plnily ji osvětlovací panely. Ty v průběhu koncertu vytvářely úchvatnou atmosféru, když do hudby pableskovaly, vytvářely světelné vlny nebo do kytarové řeže problikávaly tak, že to připomínalo kulometnou palbu skrz plechovou stěnu. Set Epica zahájila intrem Originem z nového alba, po kterém přirozeně následovala The Second Stone. Z nadšeného skákáni bylo vidět, že nové album si fanoušci zamilovali minimálně stejně jako jeho předchůdce a u The Essence of Silence si někteří z nich, stejně jako hudebníci na podiu, div neukroutili hlavu. Poté již začaly převažovat starší skladby: Storm the Sorrow, The Obsessive Deovtion, Last Crusade a také Martyr of the Free World věnovaná svobodě slova, v současnosti velice diskutovanému tématu. 

V setlistu samozřejmě nemohla chybět Cry for The Moon, kterou v rudé záři refektorů oděná Simone Simons zazpívala perfektně, a tak zaslouženě plavala v potlesku. K tomu, aby ji publikum v refrénu doprovodilo ani nemusela nikoho vybízet, jelikož davový zpěv po sále zněl téměř po celou skladbu. Závěr Cry for the Moon byl osvěžen bicí řežbou, čímž byli uspokojeni i ti, co snad marně doufali v bubenické sólo.

Ze svého debutu Epica odehrála také The Phantom Agony, při které se již podruhé Coen Janssen vzdálil od svého postu a s oblými přenosnými klávesami vyrazil poskakovat dopředu pódia. Když ke konci skladby scéna potemněla nadšení fanoušci skandovali a prozpěvovali až do posledních tónu outra. I když před pódiem již téměř nikdo neměl na sobě nit suchou, na otázku jestli chceme další nové skladby dostala Simone neskutečně hlasitou a jednoznačně kladnou odpověď. Se spokojeným úsměvem na nám tváři tak kapela naservírovala Unleash Utopia. Hodinu a půl dlouhý set Nizozemci zakončili skladbou Consign to Oblivion a zanechali fanouškům vzpomínky na skvělou profesiónální show. Připadalo mi, že skoro až příliš profesionální, avšak Epica je tímto svým stylem známá.

Každým coulem se však jednalo o nezapomenutelný večer a nadmíru spokojení fanoušci ještě notnou chvíli postávali u baru a navzájem sdíleli své nadšení.

Přesně takto by měl končit každý dobrý koncert.