S večerní půldevátou se na pódiu Paláce Akropolis objevili bez předkapely Robert Cray Band. Do setmělého sálu napochodovali čtyři hudebníci a chopili se svých nástrojů. Ihned se pustili do hraní, jelikož bylo hned zřejmé, že koncert nebude delší než hodinu a půl, jelikož v klubu se vždy hraje nejdéle do desíti večer.
První polovina koncertu se nesla na tónech soul-blues, vévodily jí pomalejší, přemýšlivé a melancholické skladby, které svou spiritualitou působili rozněžněně i teskně. Hned zpočátku zazněla skladba I Shiver. Po prvních zpívaných tónech Robertem Crayem bylo jasné, že půjde o velmi vydařený koncert z pěveckého a kytarového hlediska. A také, že se v průběhu večera toto tvrzení potvrdilo.
Procítěnost a hebkost Crayova hlasu zněla snad ještě lépe než na studiových albech. Tóny dokázal protahovat i variovat spolu s melodiemi, s grácií nastoupil do vyšších poloh skladeb především v refrénech a předával slovo sám sobě – chvilku vévodil zpěv, poté se ujal kytarového sóla, v němž publikum přesvědčil, že se jedná opravdu o jednoho z nejlepších kytaristů současnosti. Přechody na hmatníku zvládal bez sebemenšího zaváhání a s lehkostí střídal akordové party, vybrnkávání i vlastní exhibice prodlužující a ozvláštňující samotné skladby.
Poklidná atmosféra spolu s virtuozitou panovala nadále i ve skladbě Fine Yesterday z nového alba In My Soul. Výraznou basovou linku předvedl již dlouholetý člen kapely - bosý Richard Cousins. Doprovodní hudebníci včetně bubeníka Les Falconera a klávesisty Dovera Weinberga hráli po celou dobu spíše - obrazně řečeno - druhé housle. Technicky skvěle odehrané pasáže ozvláštňovaly jen krátké vstupy, kdy se projevoval především klávesista, ale koncept kapely byl jasný – hlavní hvězdou je Robert Cray.
Robert přívětivě komunikoval s publikem a předem uváděl některé z písní. Však přestávky mezi skladbami byly velmi krátké a pokaždé (!) byly využité k výměně Crayovy kytary. Na stupňovitě akordové bázi založená skladba What Would You Say si vyhrávala se strunným nástrojem ve vyšších opakujících se polohách. Během večera se hudebníci vypořádali i s malou nepříjemností, kdy se jim přehřálo vybavení přímo na pódiu, nicméně na kapele to nezanechalo jedinou pochybnost a svěže pokračovali v hraní.
Zvuk kapely byl po celou dobu velmi vydařený, především – a to je důležitý aspekt při takovýchto koncertech založených na zpěvu – vyzníval Crayův hlas a zřetelně bylo rozumět i anglickým textům. Jednotlivé instrumenty tvořily stejně tak výrazný, ničím nerušený celek. Na závěr se lehce zrychlilo a atmosféra se jemně posunula od až gospelově znějících blues k jediné instrumentální skladbě večera, která nejspíš patřila mezi přídavky. To bylo těžké odhadnout, jelikož kapela zůstala po celou dobu na pódiu vzhledem k blížící se desáté hodině. Hip Tight Onions zněla s temperamentní linkou kláves v opakujícím se veselém motivu a Cray s Cousinsem si synchronně zatančili se svými nástroji.
Prohlédněte si také fotogalerii z koncertu
Opravdu ani tón navíc. Přesně s úderem avizované desáté se kapela ztratila s rozloučením v zákulisí a již se na oficiální přídavek nedostalo. Nicméně Robert Cray ukázal to nejlepší ze svého talentu i kytarového umu, přenesl publikum svým výrazným a citlivým hlasem do zcela jiných krajin bluesového žánru a repertoár dokázal sestavit z nové desky doplněné několika staršími skladbami například z předešlé vydařené desky Nothin´ But Love. Mezi zástupce by patřily Crayova autorská Side Dish či Won´t Be Coming Home. Závěrem lze dodat, že se české publikum může těšit na další řadovou desku a jestli Cray bude postupovat dle stejné rovnice, objeví se s ní i příště v Praze.
