Pravda, skupinu Arch Enemy jsem před lednovým pražským koncertem ještě naživo neviděla. Vždy, když jsem jela na plzeňský Metalfest, oni ten rok hráli zrovna na Masters of Rock ve Vizovicích a naopak. Vždy jsem je minula. O to víc jsem se těšila na jejich samostatný koncert ve Foru Karlín. Zpěvačka Alissa White-Gluz totiž již dávno na deskách dokázala, že není pouhou náhradou za Angelu Gossow, která před lety uskupení opustila. Tehdy mě mrzelo, že Alissa White-Gluz opustila své dosavadní The Agonist, ve kterých vládla svým jedinečným čistým hlasem a growlingem zároveň. Takových osobitých zpěváků moc není a zpěvačky byste spočítali na prstech jedné ruky. Alissa White-Gluz je jednou z nich. Ale působení v Arch Enemy jí až překvapivě sluší.
Když jsem v neděli 14. ledna, krátce před osmou hodinou, dorazila před Forum Karlín, tísnil se před vchodem hlouček lidí. Skoro jako by se ještě ani nedostali dovnitř. Jenže koncert už dávno začal a v tu dobu měly už mít odehráno kapely Jinjer a Tribulation. „Moc mě to tam zatím nebralo, tak jsem šel kouřit," řekl mi jeden z metalistů v hloučku a zapálil si další cigaretu. Já už nechtěla postávat venku v mrazu a šla jsem raději dovnitř do tepla.
Po chvíli ale byla v hale snad ještě větší zima než venku. Ne, že by se uvnitř netopilo. Pár minut po osmé hodině ale začali hrát finští death metalisté Wintersun. Z jejich textů lítal mráz a sníh celou dobu vystoupení. Zvlášť během písně Winter Madness. To mi mráz běhal po zádech téměř doslova. Jen škoda, že zpěv frontmana Jariho Mäenpäy nebyl chvílemi pořádně slyšet. Mäenpää si toho ale nevšímal a statečně křičel do mikrofonu. Vzduchem proletělo několik piv v kelímcích a pokropilo skákající metalisty.
Chvíli po Wintersun, sotva si člověk stihl skočit pro pivo, pódium ovládli Arch Enemy. Po krátkém intru naskákala před fanoušky celá skupina v čele s Kanaďankou Alissou White-Gluz. Ta se letmo rozhlédla po publiku a vzápětí jej ovládla svým hlasem v otvíráku The World Is Yours. Pár fanynek, které si po vzoru zpěvačky obarvily vlasy na modro, začalo ječet a vepředu se spustilo úctyhodné pogo. White-Gluz místo po Angele Gossow zastala opravdu úctyhodně. Hecovala fanoušky, děkovala v češtině, skákala z plošiny pro bicí a svou nezkrotnou energií nakazila snad všechny přítomné.
Ravenous, Stolen Life, Blood in the Water. Pecka střídala pecku a rozjetí Arch Enemy nedali nikomu šanci vydechnout. Zazněla spousta písní z nového alba Will to Power, došlo i na předchozí desku War Eternal. Z ní mi v hlavě utkvěla nejen titulní skladba, ale hlavně kousek You Will Know My Name. White-Gluz v rukou protáčela stojan na mikrofon, mávala do davu.
A pak to přišlo – píseň Reason to Believe, ve které se zpívá i čistě, nejen growluje. Což se u Arch Enemy moc často nestává. Před třemi lety, když kapela změnila zpěvačku a já se obávala, že White-Gluz přestane zpívat i čistě, mi kdosi řekl: „Ale Arch Enemy nejsou o tom, aby se v nich zpívalo čistě. U nich se má jen growlovat." Argumentovala jsem tehdy tím, že vokální rozsah Alissy White-Gluz zase není jen o growlingu. A že by byla škoda, aby čistě zpívat přestala jen proto, že to nedělala její předchůdkyně Gossow. A píseň Reason to Believe mě v tomto názoru jen utvrdila. S novým frontmanem (frontmankou) v kapele se vždy trochu změní hudební styl skupiny. A Alisse White-Gluz směs čistého zpěvu a drsného growlu bez diskuze sluší, stejně jako působení v čím dál úspěšnějších Arch Enemy.
