Do Prahy přijel tento rockový veterán s podporou mladších hudebníků, což předznamenalo mnohé otazníky, o co se vlastně zkušený kytarista pokouší, neboť koho s sebou nevezl, byl paradoxně flétnista. Právě zvuk flétny neodmyslitelně patří ke zvuku skupiny Jethro Tull, přesněji k jejímu frontmanovi, zpěvákovi a flétnistovi Ianu Andersonovi. Martin Barre ale vsadil na kytarové jistoty.

Samotnému vystoupení předcházel předskokanský úvod, kterého se zdatně a s vervou chopila zpěvačka Shelley Bonnet. Ta naladila publikum převážně rockovými klasikami, nicméně i tak ukázala, že má neuvěřitelný rockový ječák navzdory své drobné tělesné konstituci. Příjemný úvod, ale jak už to bývá, předkapela je zkrátka nevděčná role, neboť lidé přišli na Martina Barreho. Ten chvíli po osmé hodině konečně vyšel na pódium.

Kdo očekával, že se tímto koncertem seznámí se sólovou tvorbou sedmašedesátiletého kytaristy, se možná po skončení cítil lehce zklamán, neboť setlist byl sestaven téměř jen z repertoáru Jethro Tull a bluesrockových coverů. Nicméně právě jethrotullovský repertoár dokázal Martin Barre přearanžovat do čistě kytarových poloh.

Navíc již při zahajovací skladbě Minstrel in the Gallery zůstal nejeden posluchač v sále v úžasu z hlasu zpěváka a kytaristy Dana Crispa. Ten se totiž vyhnul zrádnému napodobování Iana Andersona, což bezesporu ani nemá smysl, ale zvolil si vlastní styl, jak si poradit s vyzpíváváním jethrotullovských skladeb. Nutno dodat, že krom toho, že jeho hlas zněl úžasně, bylo i příjemné po dlouhé době slyšet dovytahované do výšek například New Day Yesterday nebo Still Loving You Tonight. Navíc se stále energickou hrou kytary Martina Barreho.

Na jeho hráčských schopnostech se k horšímu rozhodně věk zatím neprojevil. Nebál se během večera kdykoli jít do složitých progrockových vyhrávek a sól, čímž dokazoval, že si vystupování stále velice užívá. I zbytek kapely mu zdatně sekundoval a večer tak příjemně plynul. Kromě tullovských klasik došlo i na několik nápaditých cover verzí. Asi nejzajímavější vůbec bylo originální, hard rockové, pojetí Eleanor Rigby od skupiny Beatles, B.B. Kingovská Rock Me Baby nebo skladba Crossroads od Roberta Johnsona.

Jinak se koncert ale nesl ve výrazném rockovém rytmu a bylo tak příjemné srovnávat, jak tyto sekundární Jethro Tull fungují oproti klasickému formátu odlišně. Flétnové kudrlinky, které jsou pro písně Jethro Tull natolik příznačné, nahradil Martin Barre kytarovými aranžemi, jimiž tuto skutečnost maskoval a nutno dodat, že se mu to i vcelku úspěšně dařilo.

Závěr koncertu nemohl pravděpodobně skončit jinak než zahráním oblíbené a osvědčené písně Locomotive Breath, jíž Martin Barre uvedl nevšedním rockovým prologem. Opět by se člověk opakoval, ale je smutným faktem, že v Jethro Tull v posledních letech už mašinka dávno nejezdí tak rychle jako dříve. Díky mladému zpěvákovi si ale posluchači v Retro Music Hall mohli vyslechnout tuto píseň v plné rychlostní formě, což byl zajisté osvěžující zážitek. Takřka dvouhodinový koncert byla opravdu poctivá rockeřina a Martin Barre se opravdu nemá za co stydět. Pořád má v hudbě co předávat.