Druhý den pražského Respect festivalu se, co se počasí týče, zcela proměnil. V odpoledních hodinách slunce doslova pařilo, na obloze se objevil jen sem tam nějaký mráček, ale i dlouho po šesté hodině odpolední bylo spalující teplo. Avšak pro návštěvníky nedělního programu se tak naskytla příležitost užít si začínající pravou letní festivalovou atmosféru.
Na začátek trocha psychedelicko-spirituální hudby z Afriky, kterou představila kapela The Pyramids, nastartovala den opravdu ve velkém. Až s transem hraničící hudba se vysmekla ze všech hudebních škatulek. Kapela Lo Cor de la Plana rozhodně prokázala, že není potřeba mít s sebou na pódiu spoustu nástrojů, či dokonce předpřipravenou počítačovou techniku. Pět zpěváků se posadilo na pódium a spustilo svou hlasovou polyfonii v té nejčistší podobě. Hlavním znakem celého vystoupení byly výraznější hlasy, které podporovaly méně slyšitelné, ale v jiné oktávě. Chvílemi všichni zpívali stejnou melodii v různě rozložených oktávách, jindy se zase část uskupení držela melodie a ostatní dozvukovali pomocí citoslovcí a samohláskových variací.
Kromě bezchybného hlasového projevu propojujícího rytmy jižní Evropy i arabské kudrlinky se občasně doprovázely také na perkusní nástroje. Jednalo se o bubínky s nejrůznějšími typy zvuků, které nejvíce gradovaly na konci skladeb, kde se zrychlovalo, tanečně křepčily a sílily na hlasitosti. V jiných částech připojili i tleskání, čímž ještě více povzbudili posluchače k tanci. Ti si celé vystoupení Lo Cor de la Plana užili, především v prvních řadách se tančilo, tleskalo a výskalo. Jednoduše polyfonie tradiční smíchaná s moderním pojetím tak, jak má být.
Několik minut před pátou hodinou odpolední se ke slovu dostalo uskupení Spiro. Velmi příhodně se tedy na pódiu vyměnili pouze hlasoví Lo Cor de la Plana s instrumentálním čtyřčlenným uskupením Spiro. Tato kapela zase perkuse vynechala úplně – technicky vzato. Spíše se o ně postaraly ostatní nástroje. Kytara udávala rytmus, naladila atmosféru plujících lodí v přístavu nebo tanečního virválu. Oproti tomu mandolína spíše zastávala melodie, které první strunný nástroj příjemně doplňovaly. Avšak housle, o které se postarala jediná žena v kapele, značily dálky a přemýšlivou přístavní náladu. Posledním článkem byla tahací harmonika.
Žádný z nástrojů nebyl během koncertu upozaděn, chvilku se do popředí dostal více jeden, v další skladbě vévodil druhý. V jiných částech se o celistvost postaraly všechny nástroje zároveň. Mísily se skladby rychlejší, vyvolávající k tanci, ale také rytmické, které se naladily na jeden riff, který rozvíjely a příjemně na něm plynuly. Po celou dobu si ponechaly poklidnou a neagresivní tvář. Temnější anebo svižné a hravé houslové party patřily mezi nejvydařenější části koncertu. V některých pasážích se mohlo zdát, že uskupení lehce tápe, jelikož se party opakovaly a ozvláštnění nenastávalo žádné. Monotónnost se ale vytrácela při zvolení razantnějších folkových melodií, které od prvního tónu dokázaly upoutat. Energii předešlé nezastavitelné bandy však nepřekonali.
Prohlédněte si také fotografie z festivalu
Následně měli posluchači možnost oddechnout si, jelikož se další duo Amadou et Mariam chystalo na vystoupení až za padesát minut. Ale poté se začalo ve velkém! Tito nevidomí manželé si s sebou přivezli pořádně našlápnutou doprovodnou kapelu. Zprvu Mariam pozdravila publikum česky „Dobrý večer!" a hned se spustil první song. Africké zpěvné stupňovité formy skladby byly doprovázeny upraveným klávesovým zvukem. Baskytarista ihned roztleskával přihlížející posluchače a vzápětí se přidaly bicí – nejprve v jemné formě, poté s jasným rytmem. Ty se postupně dostávaly až k rockové poloze. Hlavní melodii také chvílemi přejímala kytara, jež se střídala se zpěvem.
Mariam zpívala za vícehlasé podpory, která plnila doprovodnou roli. Funky rytmus říznutý africkými prvky zněl tu a tam také jako odlehčené reggae. Veselé melodie jako by volaly po zábavě, jelikož taneční rytmus se přese všechno uchytil nejvíce a ještě podpořený o čisté exotické hlasy navodil odlehčenou atmosféru siesty. Bicí plnily rytmickou funkci, druhé bubny naopak odkazovaly na Afriku se vším všudy. Kudrlinky v pěveckých melodiích příjemně oživovaly celé pojetí skladeb a na ornamentálnosti přidávaly také vícehlasé refrény a sloky. Oba zpěváci hecovali publikum různými výkřiky a vše vcelku působilo velmi přirozeně a uvolněně. Již během tohoto koncertu se začaly nad Ladronkou honit velké černé mraky.
A romská smršť na samý konec. Tak se představili Parno Graszt, známí rumunští hudebníci, kteří na rozloučenou pořádně roztančili publikum. Tradiční zpěvy se spoustou energie a veselostí předávali během celého vystoupení spolu se změnami rytmů, vícehlasým klasickým cikánským zpěvem i rozvernými kytarovými hrami.
