Jirko, kytara je pro tebe základní kámen. Vybral sis nástroj sám, nebo si on vybral tebe?

Kytaru jsem si vybral sám a svým způsobem jsem si ji musel i vydupat. Od útlého věku jsem hrál na flétnu a trubku, ale tyhle nástroje v muzice, kterou jsem poslouchal, nefigurovaly. Taky jsem viděl, že všechny hezké holky se motaly kolem kluků s kytarama! (smích)

Dokázal bys tedy jmenovat hudebníky, kteří tě v dospívání nejvíc ovlivnili?

V pubertě jsem hodně poslouchal tvrdou muziku a byl jsem velkým fandou kapely Iron Maiden, protože jsem hodně obdivoval jejich kytaristu Adriana Smithe. Postupně jsem se dostával více a více ke kořenům, až jsem se dostal k blues. Tehdy jsem poslouchal hlavně Stevie Ray Vaughana a Seana Costella. 

Pamatuješ si okamžik, kdy sis poprvé uvědomil, že hudba – a konkrétně blues – bude tvá cesta?

To si pamatuju přesně. Bylo to v Blues Sklepu, který je dnes už zavřený, v létě 2010, když jsme šli s kamarády na kapelu Jan Kořínek & Groove se Sharon Lewis. Úplně mě to odpálilo a v ten moment jsem si řekl, že takovou muziku chci dělat taky.

Vzpomněl by sis na další koncert nebo skladbu, které tě ohromily? 

Nedávno jsem byl třeba na Robertu Crayovi v Lucerna Music Baru, který se mi moc líbil. Na stejném místě jsem viděl i teď v létě Marcuse Kinga. Mám celkově rád americké kapely a jak koncipujou celou svoji show.

Skladeb, které mě ovlivnily, je tolik, že by skoro nebylo fér vybrat jednu. To by byl z toho celý román. 

Jak bys představil bluesovou scénu v České republice někomu, kdo zrovna o tomto žánru tolik neví? 

Česká bluesová scéna je docela rozmanitá. Po celé republice jsou různé partičky, které hrají spolu a mají svůj osobitý styl. Co se týče pražské scény, doporučil bych třeba Reneho Trossmana, který hrává U Malého Glena, Jana Kořínka & Groove, OJ Žlábka a samozřejmě mě samotného. (smích) Líbí se mi u nás, že čeští bluesmani drží pospolu a podporují se navzájem. Když jsem na scéně začínal, tak jsem dostal hodně podpory, kterou se teď snažím sám předávat mladší generaci.

Kolem roku 2010 jsi začal působit v kapele oklahomského zpěváka a kytaristy Erica Stanglina. Pamatuju si na vaše pravidelná vystoupení právě v pražském Blues Sklepu. Jak vlastně vaše spolupráce začala?

S Ericem jsme se potkali U Malého Glena na tehdejším nedělním bluesovém jam sessionu. Eric tehdy zakládal kapelu a potřeboval kytaristu. Já tehdy žádnou kapelu neměl, tak jsme se rychle dohodli.  

Na konci roku 2012 jste Juke Joint Heroes vydali desku Whistling Past the Graveyard. Sólové kytarové party patří na desce k nejlepším posluchačským požitkům a ty jsou tvoje… Povíš mi, jak probíhala příprava a následné nahrávání desky? 

Děkuji! Eric už měl všechny harmonie i texty napsané, zbytek partů ostatních nástrojů jsme dávali dohromady na místě ve studiu. Když mi song připomínal nějaký starší bluesový standard, „vykradl“ jsem kytarové party z toho songu a trochu si je po svém pozměnil. Nejraději mám asi hned první track Tornado Alley Blues, protože podle mého názoru vystihuje Ericův styl hraní úplně nejlíp.  

S jihoafrickým bluesmanem Geraldem Clarkem jsi absolvoval mnoho koncertů. Mohl bys mi přiblížit, jaká atmosféra vládla v Blues Bandu zase jiného zahraničního muzikanta?

S Geraldem jsme se potkali na šnůře v roce 2016 a okamžitě jsme si padli do oka. Myslím si, že vnímáme hudbu hodně podobně. Taky se z nás stali dobří kamarádi, a když jsem uvolněný na pódiu s člověkem, kterému mohu věřit, tak ze sebe vymáčknu nejvíc. Třeba z našeho prvního turné s Geraldem mám nespočet zážitků! (smích) To turné nám dost možná oholilo pár let života. Ale zveřejňovat je tu s vaším dovolením nebudu. 

Dobrá tedy. U zahraničních hudebníků se ještě zastavím. Jako kytarista jsi působil také v kapele anglické soulové a bluesové zpěvačky Kyly Brox. Jak vznikla zase tahle spolupráce?

Úplně stejně jako s Geraldem. Kontaktoval mě Jiří Švéda z agentury Art. On si sem zve bluesové a jazzové interprety ze zahraničí a pak se jim u nás skládá kapela. Kyla je famózní zpěvačka, dnes je jedním z nejvýraznějších umělců na evropské bluesové scéně.

Máš také vlastní kapelu Jiří Maršíček Trio. Jak se liší tvé trio například oproti Juke Joint Heroes?

Řekl bych, že Eric s Juke Joint Heroes hraje něco na pomezí blues a rocku, zatímco já to své blues barvím trochu víc soulem a funkem. Ona je to všechno stejná muzika, ale rozumím zase tomu, že škatulky pomohou divákům pochopit trochu více, na co že to vlastně jdou.

Ke zpěvu ses dopracoval spolu se svou kapelou, nebo jsi chtěl zpívat vždycky?

Zpívat jsem chtěl vždycky. Když jsem trio zakládal, tak moji hrdinové byli právě již zmínění Stevie Ray Vaughan a Sean Costello, kteří oba zpívali a doprovázeli se u toho na kytaru. Po pravdě jsem tehdy asi bral zpěv jako nutné zlo, chtěl jsem hlavně sólovat na kytaru. Dnes to už vidím úplně jinak.

V květnu 2024 jsi s Jiří Maršíček Trio v Paláci Akropolis předskakoval anglické kytarové legendě Mattu Schofieldovi. A navíc ten vystupoval v České republice úplně poprvé. Přiznám se, že z mého pohledu to byl skvělý otvírák, ale jak se koncertovalo tobě?

Děkuji. Ano, myslím si, že jsme stylově zapadli do celé akce. Můžu mluvit i za kluky z kapely a říct, že jsme si to náramně užili. Akropoli mám rád, mají tam skvělý zvuk. No a Matt je prostě třída.

Další úspěch sis zapsal, když jste se s kapelou O.J. Zlabek Band kvalifikovali na European Blues Challenge 2024 a reprezentovali Českou republiku. S touto kapelou jste v dubnu letošního roku také zvítězili na Blues Aperitiv. Jak prožíváš podobné nominace a jak se těšíš na stage Blues Alive?

Tak samozřejmě je to hezké, když lidi ocení muziku, kterou vytváříte. Je to také šance, jak se ukázat před větším publikem, ať už v Česku, nebo i právě v zahraničí jako na Blues Challenge. Baví mě na takových akcích potkávat muzikanty, kteří ctí stejnou muziku, a interprety jako já. Na Blues Alive se samozřejmě těším, hlavně na Marka Hummela a Ansona Funderburgha.

Kdybys mohl poslat svému mladšímu já vzkaz těsně předtím, než poprvé vystoupíš na pódiu, co bys mu řekl? Bylo by něco, co bys změnil?

Rozhodně bych mu řekl, aby se naučil trochu víc teorie! (smích) Asi bych mu také poradil, aby se tak tvrdošíjně nesoustředil jen na kytarové hráče a zaposlouchal se i do jiných nástrojů. Ale snažím se to dohnat.

A co bys poradil mladému kytaristovi, který chce hrát autentické blues v Česku?

Poslouchat, poslouchat a poslouchat. Blues totiž není jen o 3 akordech. Existuje určitý „language“, který by se měl každý, kdo blues chce hrát, naučit. A ty detaily, co ten language vytváří, jsou na deskách všech bluesových velikánů. Bez procesu poslouchání a učení se od těch zásadních bluesových muzikantů nikdo znít autenticky nebude.

Přečtěte si také reportáž z koncertu Matta Schofielda 

Někdy je život hudebníků celkem těžký, o to víc těch, kteří se věnují minoritním žánrům. Zažil jsi sám nějakou krizi, kdy sis nebyl jistý, jestli má cenu pokračovat? 

No jéje, každý si tím projdeme. Ale v tomhle bodě jsem už beznadějný hudební závislák a absťák bych asi nepřežil.

A na závěr. Můžeš mi prozradit, jaké máš nyní plány, na které – třeba na koncert či desku – bys chtěl naše čtenáře nalákat?

Můžete mě vidět se mým triem po pražských klubech, ať už je to jazz klub Ungelt, nebo U Malého Glena. V létě 2026 se s trochou štěstí dostaneme do studia a budeme chtít natočit EP nebo rovnou celé album, tak by to snad na podzim nebo v zimě mohlo být venku.