Vítku, hraješ na několik hudebních nástrojů, zpíváš, učíš… Jaké ale byly tvé hudební začátky?
Hudba pro mě vždycky znamenala víc, než jsem si ochotný přiznat. Nikdy jsem ji nebral pouze jako fajn činnost nebo formu zvuku, kterou člověk produkuje a zní hezky, tedy aspoň v těch lepších případech. Pro mě je to dimenze, do které se ponořím jak na pár sekund, tak na celé hodiny. Takhle jsem to cítil už jako malý kluk a přetrvává to doteď.
V sedmé třídě jsem začal hrát na kytaru a naštěstí se mi povedl rychlý start. Řekl bych, že tomu dost pomohlo to, že jsem levák. V tom věku ti nedojde, že bys měla nástroj držet obráceně, ale pak už bylo pozdě. Měl jsem velké štěstí. Díky tomu jsem velmi brzo pochopil, jak je důležitý feeling ruky na hmatníku. Zdaleka to ale nebylo jediné štěstí. Na ZUŠce jsem chodil k Vojtovi Želinskému (kytarista, Jazz Underground, pozn. red.) a o pár let později na Konzervatoři Jaroslava Ježka k Peteru Binderovi (jazzový a poprockový kytarista a interpret, pozn. red.). Oba jsou pro mě stále velikou a důležitou součástí.
Takže jsi, dejme tomu, od té sedmé třídy věděl, že se tímhle směrem budeš dál ubírat profesionálně?
To ne. Dlouho jsem nad tím vůbec nepřemýšlel. Zlomilo se to, až když jsem byl tak v polovině gymplu. Bylo mi jasné, že to bez hudby prostě nepůjde.
A co přesně tu změnu způsobilo?
Chvíli jsem chodil na brigádu na Ministerstvo financí. To mě bavilo, ale musím se přiznat, že spíš z recese... Nad obživou a nad budoucími plány jsem do svých osmnácti vůbec nepřemýšlel. Pak už to šlo samo. Ale chvíli jsem si myslel, že to jen hudbou nepůjde.
Je jen dobře, že to klaplo.
To ano!
To, že jsi levák, bych při koncertě opravdu nepoznala. V čem vidíš výhodu téhle „záměny“?
Děkuji. Hlavní výhoda je, že prsty rychle poslouchají a učit se prstoklady bylo už od začátku něco celkem přirozeného. Později jsem to docenil i u piana.
A zvládl bys hrát i na kytaru pro levoruké?
Pořádně bohužel ne. Když jsou ale mí žáci frustrovaní, že jim něco opakovaně nejde, kytaru si přehodím do druhé ruky a učíme se to spolu. Oba pak máme radost, že nám to nejde stejným tempem.
Jsi kytarista, zpěvák, klavírista, hraješ na cello – takže multiinstrumentalista. Jak se nástroje postupně nabalovaly?
Dlouhou dobu byla moje jediné hudební médium kytara. I když hraju na ostatní nástroje, v jádru budu vždycky hlavně kytarista. Navíc i při skládání je mi bližší než piano. Někdy ke konci gymplu jsem začal víc působit jako skladatel a aranžér, takže pro mě bylo nezbytné, abych přidal klávesy a basu. Občas nahrávám i rytmické nástroje a nyní se nejvíc věnuju právě cellu. Zkrátka co je zrovna potřeba. Došlo už i na varhany, protože jedny máme v kostele poblíž studia. Pořád se učím dostat ze sebe i to, co ve mně není. Z mého pohledu je to nepostradatelný mindsetting při práci ve studiu.
A právě práce v nahrávacím studiu je tvoje další doména. Působíš v údrnickém studiu Aluna na Jičínsku. V čem tě role producenta lákala a jaká cesta k ní vedla?
Dlouho jsem se jí bránil. Chtěl jsem se věnovat hlavně studiovému hraní a skladbě. Jako producent jsem začal pracovat díky majiteli nahrávacího studia Aluna Kamilu Dandovi, kterého jsem poznal, když jsme k němu přijeli s kapelou Free Candy nahrávat album. Strašně dobře se nám s Kamilem pracovalo a brzo jsem k němu zavítal znova. Tehdy jsem dělal na své první zakázce, na albu zpěvačky Pavly Gabrhelíkové, a on mě oslovil, abych se ujal produkce jeho alba s kapelou bOŽÍ mUKA. Nabádal mě, abych se tomu věnoval naplno, a tak jsme se stali nerozlučnými partnery.
Zkusil bys popsat, jaké jsou tvé nejčastější úkoly, když za tebou přijde konkrétní kapela s tím, že budete nahrávat třeba singl nebo desku?
Nejčastěji to probíhá tak, že mě osloví interpret s tím, že má hotovou píseň a kromě svého doprovodného nástroje a zpěvu by rád rozšířil aranž. U toho začneme. Ale hlavní náplň naší spolupráce je, že se během nahrávání snažíme posunout jeho hranice. Soustředíme se také na věci, které samotný interpret často nedokáže u nahrávání vnímat. A tím nemyslím intonaci a přesnost. Fráze stylu: „Tak to vezmeme ještě jednou a lépe,“ ničemu nepomůže. Jdu hlavně po výrazu a emoci odpovídající materiálu.
Na co se připravuješ nejvíc?
Moje příprava spočívá hlavně v tom, abych se naladil na správnou vlnu předtím, než se do práce pustíme. Osobní přístup je pro mě všechno. Chci, aby se se mnou každý interpret nebo kapela cítili tak, jako bychom se znali roky, a zároveň že tu jsem jenom pro ně, a to nejenom v hudbě. Totéž platí, když hudbu učím.
V desetidílném pořadu Mučírna v nahrávacím studiu pro magazín Frontman, kde jsi velmi pěkně přibližoval producentskou práci posluchačům i hudebníkům, říkáš, že není třeba, aby se hudebníci do studia báli přijít, i když nejsou stoprocentně připraveni. Pokud ale skladby pouze neladíte, ale na místě dopisujete, proces musí být delší a pro tebe tím pádem náročnější, ale třeba i kreativnější…
Samozřejmě je super, když neřešíme stabilní prvky, například text a tónina by měly být všem jasné. Ať už jde ale o kapelu, která jde nahrávat písně hotové dvacet let, to byl mimochodem velký zážitek, nebo o mladé začínající interprety, nějaký prostor pro otevřenost a spontaneitu tam být musí. A to se týká dokonce i klasické hudby nebo mluveného slova. Materiál je sice striktně daný a těžko měnitelný, ale prostor pro to, jakým způsobem to dnes teď a tady podat je nevyčerpatelný.
Pobaveně vzpomínám na nahrávání s mistrem ve svém oboru, hercem Alexejem Pyškem. Pečlivě jsem musel volit slova, abych ho svými produkčními připomínkami neotrávil. Měli jsme tehdy celkem jasnou vizi, ale voiceover do hudby je specifická disciplína. To byla velká zkušenost.
A kromě pana Pyška, což věřím, že byla ohromná výzva, můžeš mi prozradit, na které projekty, na nichž si ve studiu Aluna pracoval, jsi pyšný?
Moc jsem si užil nahrávání s Maxem Soubou (rapper, pozn. red). S kapelou Youlie spolupracuju i nadále. Skvělý zážitek byl, když jsme s bubeníkem nahrávali bicí bez podkladu, jen do metronomu. Soustředit se pouze na rytmus a zároveň neustále myslet na to, jak to bude později fungovat se zbytkem kapely, bylo doslova magické.
Kapela Youlie nedávno vyměnila sestavu. Pracuješ s nimi od jejich začátku?
Od té doby, co v kapele začala zpívat Adéla Kamešová, beru jako start nové Youlie, která hraje dnes. Hodně se vyvinuli a nový chystaný materiál je zase o kus dál. Jejich vývoj mě baví!
Na Facebooku studia Aluna se píše, že když chybí kytarista, „musíš zaskočit“ ty. Jak často takové situace nastávají?
To je výstižné! (smích) K tomu popisku se totiž vztahuje skvělá historka. Minulý rok u nás byla kapela Poslední tažení a chystali se nahrát desku. Jenže přijeli bez kytaristy, protože ten se jim pár dnů před termínem omluvil, tak jsme to vyřešili takhle. Jinak hlavně nahrávám piano a synthy. Poslední dobou taky čím dál tím víc violoncella.
Tomu říkám nečekaná situace.
To na tom miluju nejvíc. Nehledě na plán, pokaždé je všechno jinak.
Které žánry se ti nahrávají nejlépe a se kterými naopak bojuješ nejvíc?
Určitě je mi blízká popová alternativa a ambient, samozřejmě rock a i trochu jazzu. Ještě jsem si ale nenašel cestu k rappu a elektronické hudbě. To bych se zdráhal. Pokud jde čistě o vkus, v rámci produkce rád pracuju na jakékoli hudbě.
A jaké konkrétní kapely tě ovlivnily třeba v dětství? Které kapely jsou pro tebe inspirací teď?
Ještě před pubertou jsem hodně poslouchal filmovou hudbu. To byl asi nejvýraznější zlom. Myslím, že jsem si na ní dost vypěstoval sluch a cítění pro atmosféru. Ta pro mě vždycky byla naprosto stěžejní. Pak už následoval klasický kolotoč známých kapel jako Nirvana, Green Day, Foo Fighters… Jen ty Stouni a Beatles tam dlouho chyběli, no, vrátit se v čase, asi bych si ten směr vkusu trochu vytknul. Momentálně poslouchám hlavně Rachmaninova, Nicholase Britella a Nicka Cavea. Myslím, že až mi bude šedesát, tahle svatá trojice bude v mém playlistu na Spotify stále dominovat.
To je slušný záběr.
Mohlo by to být trochu pestřejší, ale co nadělám… (smích)
Pokud vyrazíš na hudbu do nějakého klubu, kam to bude?
Hodně mi k srdci přirostla Varšava. Bohužel na koncerty nechodím tak často, jak bych chtěl, ale naživo mám moc rád malé komorní koncerty, z kapel třeba Bert & Friends a Xaviera Baumaxu.
Působíš na postu kytaristy v kapele Adriana T. Bella. S ním jsi nahrával v Golden Hive Studios. Našel bys nějaké rozdíly mezi studii, které bys třeba v Aluně uvítal, nebo naopak které ti zde chyběly?
Každé studio má něco do sebe, se všemi výhodami i nedostatky. Profesionální prostředí a technika je samozřejmost, nejdůležitější pro mě ale je, aby se tam všichni cítili co nejpřirozeněji. V Aluně miluju, že se od světa odstřihnu, je to oáza klidu a inspirace. Nicméně každý projekt má svoje potřeby a třeba Petra Kotvalda si tam fakt nedokážu představit. V Golden Hive mám zase rád Amákův styl (producent Michal Amák Šťastný, pozn. red.) a jeho osobitý přístup. Zrovna na těchto dvou místech si nejvíc cením toho, že zůstávají taková, jaká jsou.
Jak se ti daří vybalancovat roli studiového hráče-producenta a kytaristy-umělce, zvlášť když říkáš, žes chtěl být původně hlavně studiový hráč?
Nejdřív jsem se to snažil do důsledku oddělovat. Teď už to vždycky beru jako jednu věc. Ono to spolu tak úzce souvisí, že to skoro nikdy oddělit nejde, ani kdybych chtěl. Vlastně se mi často stává, že mě interpret osloví pouze na donahrání nějakých partů a nakonec to dopadne tak, že už na jeho tvorbě potom pracujeme oba. Takže studiové hraní je jen součást produkce a krásně se doplňuje. Jsem moc vděčný, že dokážu oddělit svůj názor od mého pohledu, co by projekt potřeboval a jak toho dosáhneme. To je velmi důležité.
Sám hudbu skládáš a na Spotify jsi od minulého roku vydal tři své skladby – kytarovky A Drop of the Sea a One Would Tell a čerstvou novinku – instrumentální 2/2, ve které hrají prim smyčce. Některé jsou ze šuplíku, proč se dostaly ven zrovna nyní?
Po jednom hezkém večeru u Okoře jsem si uvědomil, že se musím interpretačně postavit na vlastní nohy. Nikdy jsem si v tom moc nevěřil, ale najednou to nešlo jinak. Všechny písně vznikly naprosto spontánně. To jsem si vždycky přál, dostat nápad, mít chuť a prostě to udělat. Složit, hned jít nahrát a ideálně u toho moc nepřemýšlet. Plánování mi dlouhodobě moc nevychází, tak se to snažím přetvořit ve svoji výhodu.
Stejně vznikala i píseň Co chceš slyšet?
U té to vlastně bylo trochu pestřejší, protože při procesu měli velkou roli spoluautoři Albert Roubal a dlouholetý kolega Marek Blažíček. Já měl jen nápad, ale všechno se dál odvíjelo od jeho textu.
A máš v záloze další kousky?
Ano. Tohle léto chci vydat akustické album Letní noci, které jsem nahrával minulý rok, takže je nejvyšší čas! Mám také rozdělané album smyčcových kvartetů.
Většina lidí se těší na pátek, ale pro tebe je oblíbený den nejspíš úterý. Tvoje nová kapela nese název Finally Tuesday! Jak ses dostal ke spolupráci s bývalými členy Sunflower Caravan? S ní určitě také chystáš nějakou novinku…
Je to tak! Bubeník Vít Rosnecký a basák Michell Schich mě oslovili do jejich nového projektu pouze jako druhého kytaristu. Tehdy měl úplně jinou podobu, ale sedli jsme si natolik, že jsme nakonec zůstali jen ve třech. Pořád se s rolí frontmana a zpěváka sžívám, spolu nám to ale funguje a na podzim chystáme singl a následně i EP.
Prohlédněte si fotogalerii z prvního koncertu kapely Finally Tuesday!
Ke zpěvu ses propracoval spolu s kytarou, nebo právě díky kapele?
Díky nahrávání dema k A Drop Of The Sea, které jsem poslal Adrianu T. Bellovi. Původně měl písničku nazpívat on, ale spolu s Kamilem mě přesvědčili, ať se do toho pustím a zpívám sám. Tak jsem tomu dal šanci. Pořádně jsem se ale zpěvu začal věnovat až díky klukům z Finally Tuesday! A to silně neplánovaně! (smích) Dlouho jsem se tomu bránil!
Hudbu také učíš. Jaké jsou tvé metody, jak se při individuální výuce dá navnadit nejmladší generace, aby hudbu jenom nekonzumovala, ale třeba dohledávala i mimo mainstream, nebo ji sami zkoušeli hrát a tvořit?
Bez toho, aby se mnou mohli žáci otevřeně hovořit, by to nešlo. Jejich zájem tedy povzbuzuju tím, že se o hudbě bavíme jako o něčem, co je nám vlastní a známé, nikoliv pouze jako předmět, který já vyučuju a oni se ho učí. Velká síla je také v prvních písničkách. Vybírám tedy písně, které nejsou tolik profláklé, ale především, ve kterých je prostor k interpretaci už od začátku. Když se mi u žáků podaří zlomit to, že písně neberou jako akordy a rytmus, které se zkrátka nadrtí a pak hrají, ale jako něco, co je pouze výchozí materiál, je to skvělý. Například když mi žák oznámí, že by tam radši hrál hmat G6 namísto táborákového G, je úkol splněn.
Vyučuješ jenom kytaru?
Kromě kytary učím basu, základy skladby a harmonie a vedu dvě kapely v Muzikantském domečku v Brandýse nad Labem.
Když se zamýšlím nad tím, co všechno stíháš, tak se až bojím zeptat. Co děláš ve volném čase – pokud ti tedy nějaký vůbec zbývá?
Kromě hudby teď nestíhám skoro nic. Když se ale nějaký čas najde, snažím se cvičit Iaido a Kendo nebo čas trávím s přáteli a tím tak muzikantský upíří režim vyvažuju.
A na závěr… Na co se naši čtenáři a tvoji posluchači mohou v brzké době těšit?
Určitě bych vás rád pozval k poslechu mého nadcházejícího alba Letní noci, které představuje vzpomínku na léto a volnost. Bude na něm i pár překvapení včetně i nějakého coveru a na Spotify ho najdete koncem srpna!
