Sedmičlenná, protentokrát ryze mužská sestava v tradičním odění, budila u publika od samého začátku bezbřehý jásot i silnou pokoru. Právě hrdý klid mísený s uvěřitelnou vřelostí určitou část návštěvníků, tak trochu nechtěně, klame. Přestože forma, s jakou Tinariwen své poselství napříč kontinenty sdílejí, může vybízet k euforickému tanci, při znalosti textů zhusta pojednávajících o hrůzách geopolitických střetů už člověk na tribálních pohybech přece jenom ubere. Tinariwen však s tímto rozporem umí pracovat. Publikum nesoudí, mluveným slovem s dramatickými moralismy, na které by pro odžité hrůzy měli členové rozhodně nárok, nečastuje. Tinariwen posluchače jednoduše nechává, aby si svůj hudební zážitek zformovali po svém. Lhostejno, zdali extatickým kroužením nebo soustředěným poslechem. Stačí, když kapele pomohou tleskáním, ke kterému třeba vybízet jen symbolicky -  prakticky od první chvíle se mu ho totiž od diváků Tinariwen dostává víc než dost. 

Hodinu a půl trvající vystoupení sestávalo z pomalejších skladeb i těch, které už mají ke svým bluesrockovým vlivům přece trochu blíž. V kapele panoval sympatický řád a spokojenost, v němž se na postu vypravěče - zpěváka vystřídala skoro celá sestava, v čele se dvěma zakládajícími členy, Abdallahem Ag Alhousseynim a Alhassanem Ag Touhami.

Zpěv dočasného lídra kromě kytar a djembe - malijského tradičního bubnu, vždy doprovázely vokály ostatních. Tinariwen po třetím přídavku, který následoval po předchozích čtrnácti kouscích, odcházeli z pódia s nefalšovanými úsměvy. “Are you happy?” Odpověď na úsporně, byť z úst členů Tinariwen opakovaně položenou otázku, znal na konci koncertu každý.