Ti, kteří amerického brilantního kytaristu Joea Bonamassu živě neslyšeli poprvé, tušili, že je dobré na svém místě sedět už pět minut před avizovanou osmou hodinou večerní. A proč? Nejenže si Joe nebere klasickou akademickou čtvrthodinku, naopak on začíná dříve! Za tři minuty osm se setmělo, reprodukovaná hudba zesílila a kapela zamířila na pódium. A pak už se najelo na hutný set, který začínal skladbou Hope You Realize It (Goodbye Again).

Světloplachý Joe se slunečními brýlemi na očích s publikem komunikoval až v poslední čtvrtině koncertu. Svůj set si odehrál nerušeně, skladby navazovaly a vyprodaný sál jásal. Jeho brilantní hra i zvuk kytary zcela unášela i zvedala ze židlí. Ještě více bych chválila jeho osobitý zpěv. Joe má krásně chraplavý hlas, který ničím přímo nevyniká. Přesto zněl naživo ještě lépe než z desek. Svěže, emotivně a rozpoznatelně.

Za kompozičně skvělé kousky, které za doprovodu dvou vokalistek v refrénech patřily mezi největší vrcholy večera, považuji 11 let starou hutnou Dust Bowl, která připomíná časy prachových bouří v USA, jemnou Driving Towards the Daylight a novější The Heart That Never Waits. Společný zpěv v refrénech byl vrstvený, soulově sborový a zkrátka melodicky chytil za srdce.

Bluesový základ dvanáctky Joe varioval, upravoval, ale také ctil. Jako příklad uvedu Twenty‐Four Hour Blues na začátku samotného koncertu, ve které poctivě šlapala celá kapela.  To nejlepší z žánrového koktejlu vycházejícího z blues podpořila také kapela. Doprovodný kytarista Josh Smith si vystřihl famózní sólo, které svým přednesem skvěle sedlo do atmosféry, a přesto nekopírovalo zvuk Joeovy kytary. Mimochodem Josh Smith do Prahy míří také na sólový koncert. Stejně tak basové linky v podání Calvina Turnera, který je v Bonamassově kapele teprve třetím rokem, válel.

Každopádně největší prostor kromě samotného mistra dostal klávesista a dlouhodobý člen kapely Reese Wynans. Snad i díky spolupráci s takovými hvězdami, jako je Stevie Ray Vaughan nebo John Mayall, kterou se může pyšnit, zněla jeho hra na hammondy nebo rolandy jako ze. 70. let. A navíc je prý Praha jeho oblíbeným evropským městem!

Skoro dvouhodinový koncert zakončil Joe Bonamassa starší cover verzí skladby Sloe Gin. Křehká melodie, ve které Joe zpočátku zpíval ještě křehčeji, je klenotem sama o sobě. V jeho podání jí nechybělo nic, ani postupná gradace a vyhrávky, kterými úměrně exhiboval. Ve své generaci je nejvýraznějším bluesrockovým kytaristou, který navíc skládá i zpívá. Není sice při koncertech zrovna upovídaným interpretem, ale velmi si vážím právě jeho skladatelského umu. Již 8. července vydá novou desku nazvanou Breakthrough. A to už bude sedmnáctá sólová studiovka na jeho kontě (a to nepočítám alba, na kterých spolupracoval)!