Měsíc červenec přímo láká k uspořádání koncertu pod širým nebem. Někdy risk, někdy zisk. Takové prostředí čekalo na Taj Mahal Trio, které vystoupilo na Terase Jízdárny Pražského hradu. Z jedné strany pomalu zapadající slunce, z té druhé postupně se osvětlující monumentální Chrám sv. Víta. Po tak parném dni ideální místo i slibné počasí.

Chvilku po osmé hodině večerní se na pódiu objevil očekávaný Taj Mahal se dvěma hudebníky – baskytarista Billy Rich a bubeník Kester Smith. První třetina koncertu odstartovala s plynulým reggae rytmem na snové vlně a výraznými melodiemi. Trojka se uvedla pohodovou atmosférou, zvuk se šířil celým publikem a odevšad bylo na hlavního protagonistu večera dobře vidět. Taj Mahal, vlastním jménem Henry Saint Clair Fredericks, se představil jako znamenitý zpěvák.

Právě na nakřáplý hlas byla upřena větší pozornost. Procítěné tóny se nesly spolu s kytarovými na stejné vlně, chvilku vyčnívaly jedny, pak předaly štafetu druhým. Zpěv rezonoval a zněl neuvěřitelnou pravdivostí, přenášel do vzdálených krajin odlehlých ostrovů i za teskností života na plantážích. Hravou melodii přinesla skladba Zanzibar se stále se opakující smyčkou. Taj Mahal výrazně s publikem nekomunikoval, však pozdravil česky: „Ahoj!“ a poté mezi písněmi bylo slyšet z dálky štěkot psa, tak mu zpěvák podobně odpověděl.

Postupně jednasedmdesátiletý Taj Mahal vystřídal několik nástrojů. První skladby odehrál s akustickou kytarou, poté se uchýlil ke klávesám, které dodaly písním zase jiný pohled na jeho tvorbu. Písně vyšperkovával hravými krátkými sóly i lehkými kudrlinkami, které příjemně střídaly hlasové party. Kapela hrála po celou dobu koncertu jako jedno těleso, především v instrumentálních částech skladeb se ukázali i zbývající dva muzikanti i přes to, že větší prostor pro jejich sóla jim nebyl dopřán. Všichni tři v tu chvíli patřili neodmyslitelně k sobě.

Samozřejmě, že Taj Mahal z tria vynikal. Například v okamžiku, kdy vyměnil další nástroj, a na řadu přišlo bandžo, nastolil žánrově odlišnou atmosféru. Country blues si pohrávalo s folkovými nádechy, ale i čistý zvuk nástroje zcela proměnil výraz skladby. S každou další skladbou vystoupení gradovalo, přidávalo na síle, energii i hlasitosti. Strnulé publikum však Taj Mahal velmi těžko rozezpívával. Ozývala se jen velmi slabě znějící ozvěna. Ke konci však nasadil velmi výrazné melodie. K blues se přistupovalo střídmě, na řadu zprvu přicházely spíše skladby s motivy karibské hudby i africké, ale postupně se dostávalo na vysloveně bluesové postupy. Taj Mahal tak provedl posluchače celou svou hudební kariérou během jednoho večera.

S přídavkem se rozjelo trio na plné obrátky. Skoro už ve tmě dohrávalo energický kousek a Taj Mahal se znovu ukázal jako velký kytarista. Hudebník, který se Praze představil vůbec poprvé, předvedl rozhodně úctyhodný výkon a připravil zdejšímu publiku znamenitý zážitek.