Na úvod víceméně očekávané zpoždění přesáhlo i v širších kruzích tolerovanou akademickou čtvrthodinku a tak po půlhodině, frontě na záchod, pivku, třech vykouřených cigaretách a krácení si času několika vyměněnými pohledy s fanynkou čekající v první řadě, vyšla za bouřlivého přivítání kapela Poletíme? na podium.

Na fotoreportáž z koncertu Zrní a Poletíme? se můžete podívat zde

Jejím frontmanem je Rudolf Brančovský, brněnský výtvarník, který skupinu založil před šesti lety a vtiskl jí svou lyrikou výraznou osobitost. Ivan Mládek a kapela Traband to jsou hlavní zvukově inspirační proudy kapely. Publikum se vcelku rychle naladilo na tempo, s kterým hudebníci diktovali řád koncertu. A hned na úvod u písně Nebreč, předvedl svůj humor Brančovský, když ji uvedl slovy - „tato píseň je pro holky, které si myslí, že nejsou zase tak pěkné….pár jsme jich tu dnes potkali“.
Samotné vystoupení mělo zprvu velkou energii, kterou nekompromisně valilo do diváků, po polovině koncertu se nicméně muzikanti ocitli v jakési hudební strnulosti, koncert byl tak chvílemi vcelku monotónní, aby poté u písně Černá noc, černej den nastal vrchol jejich vystoupení, spolu se závěrečnou a výborně vygradovanou skladbou Běž dál. Zkrátka trochu punk, banjo, dechy, příjemné texty a hudebně to moc dobře šlapalo a vyprodaná Lucerna to věděla stejně tak jako já, tančila, jak se patří, aby doprovodila skupinu do studia, kam měla namířeno hned druhý den, na nahrávání čtvrté desky. A někteří i zpívali, což kapela, která není úplně domácí, jistě také ocení.

Ono obecně bylo zajímavé sledovat, jaký typ lidí do Lucerny dorazil. Kromě mladší generace posluchačů se zde našla i velká řádka těch, kteří měli věk kolem 35 let. Což přece jen u koncertů kapel hrající směsici rocku, popu a elektronické hudby – Zrní – není zase tak obvyklé. Nicméně je to jedině v pořádku, pokud skupina dokáže oslovit posluchače napříč spektrem.
Hned na úvod se sluší říct, že Kladenskej uhelnej zen zafungoval dokonale. Zrní nastoupili na podium chvilku po desáté večer a začátek jejich vystoupení byl naprosto strhující záležitostí, jejímž vrcholem byla skladba Noční jízda ze zatím poslední desky Soundtrack ke konci světa. Jakoby vzali celý sál do deky na noční výlet nad Prahou. A k tomu prozpěvovali o místě, kde se brousí kosti a my bez váhání a s naprostou důvěrou baštili všechno, co nám tihle chlapíci přednesou.

Zrní kombinují klidné pasáže s výbuchy energie. Hodně staví na kytarových polohách Jana Juklíka, které výrazně čerpají od Radiohead, a do nich velmi citlivě zasazených houslí Jana Fišera. Vrcholem téhlé symbiózy je píseň Rychta – která je dle ohlasu z publika zřejmě největším „hitem“ skupiny. Všechno to do sebe v jeden moment zapadá naprosto bezchybně. Občas nastává v pomalejších pasážích stereotypní moment. Jakoby kluci věděli kam jít, ale, spíše s nevědomou jistotou, šli do stále stejných vod. Což je v podstatě v silném kontrastu k paletě barev, kterými dokáží sál ve svých nejsilnějších momentech vybarvit.

V polovině koncertu přišel na řadu jeden z hlavních úkolů večera, tedy křest vinylu, který obsahuje remixy skladeb ze zatím poslední desky. Toho se zhostila dívka, jež byla vybrána náhodně vhozenou kyticí do sálu. Vinyl putoval ke šťastnému návštěvníkovi a jelo se dál. Ve stejném tempu, bez ega, okázalosti nebo přetvářce. Čistá hudba, občas ponurá, ale stále průzračně jasná ve svých nejosobnějších momentech.
Na závěr Jabloně dvakrát se vrátit na přídavek, poklonit se a odejít. Vynikající práce.

Jo a ten vinyl se po koncertě pouštěl z repráků a z toho co jsem měl možnost slyšet byly skladby poslány na remix do velmi správných rukou.