Suede jsou ve Velké Británii ikonami. Stejně tak jako Blur, bratři Gallagherové či Johnny Marr a Morrissey z The Smiths jsou duchem dávno minulých vánoc, jejichž odkaz ovšem v britské hudební společnosti rezonuje dodnes. Ve většině případů je tomu tak ovšem právem, nejde o nostalgické nahlížení do mauzolea. Období brtipopu je jedním z nejdůležitějších období v historii britské hudby a skupina Suede byla přímo u jeho zrodu a jako jedna z prvních toto nové období předznamenala. Hned jejich debutová deska z roku 1993 se stala do té doby nejprodávanějším debutovým albem v historii britské populární hudby. Výrazná kytara a nezaměnitelný Andersonův hlas spolu se silnými melodiemi i naprosto charakteristickým zvukem udělaly ze Suede skupinu, která výrazně ovlivnila další kapely v čele s Blur, Pulp nebo později i Oasis.
Jako předkapelu si Anderson a spol. na svém tourné po Evropě vybrali Teleman. Ti vznikli po rozpadu Pete and the Pirates. A v Lucerně si museli připadat jako studenti ve školní lavici, které vyučuje zkušenější kolega. Jistě, Teleman, byli v pozici předkapely a tak se museli vyrovnávat s určitým handicapem, kterým je například poloprázdný sál čekající na hlavní hvězdu večera. Nicméně, kapela měla na svůj koncert jen asi 40 minut. Po většinu času se ovšem vystoupení táhlo. Jen ve dvou skladbách upustila skupina více uzdu a hudebně zkusila zaplnit i místa do té doby prázdná. Nicméně pokud je jejich nejsilnější skladba umístěna až na předposlední místo setlistu, těžko se divit, že ani publikum nebylo jejich hudbě nejvíce otevřené. Písně mají sice dobré nápady, ovšem jakoby hudebníkům chyběla vášeň, která je ovšem nutností, ne něčím navíc.
Podívejte se také na připravenou fotogalerii
Skoro stejně tak dlouho, jako trval koncert Teleman, se po jeho skončení čekalo na vystoupení hlavní hvězdy večera. Že se blíží začátek koncertu, předznamenali Sex Pistols puštění z reproduktorů. Odpověď na otázku proč před koncertem de facto popové skupiny hraje jedna z ikon punku, měla přijít v následujících devadesáti minutách. Na úvod zazněla, sice pomalejší ovšem vynikající, Still Life a poté již následovala smršť větších či menších hitů, s kterými Suede v devadesátých letech vystřelili vzhůru na britském hudebním nebi. Od druhé skladby Barriers následované It Starts and Ends With You – obě z nové desky – a poté hlavně hitu Trash a skvělé Animal Nitrate se z větší části zaplněná Lucerna, do koncertu spolehlivě dostala a začala s Andersonem sborově odzpívávat víceméně celý setlist.
Od úvodních tónů bylo jasné, že Suede si přivezli vynikající koncertní formu. Rocková energie naprosto uchvátila publikum, většinou tvořené z lidí z věkové hranice třicet plus. Ti s až náboženskou oddaností hleděli a pohybem následovali postavu Bretta Andersona, který se stal středobodem celého koncertu. Kapela se za jeho zády měnila v pouhé statisty, i když basista Mat Osman se Andersonovi snažil sekundovat. Naopak nezúčastněný výraz kytaristy Neila Codlinga silně kontrastoval s frontmanem, který běhal z jedné strany podia na druhou a občas se vrhnul do nadšeného davu jako jeho ztracený syn.
Nejsilnější momenty byli pochopitelně, i přes nespornou kvalitu poslední desky Bloodsports, ve starších písních, které publikum vítalo jako závan mladistvých let, které jim Suede přijeli připomenout. Z nové desky nejlépe fungovaly skladby Barriers a Sabotage na kterých právě mladším kolegům z Teleman ukazovali lekci z indie rocku, který se svou sílu nebojí ukázat v plné kráse.
Koncert Suede byl ovšem hlavně o Brettu Andersonovi, který se vrhal do publika, pobíhal po pódiu, zpíval z balkónu v dolní části sálu a komunikoval s publikem, kterému děkoval za vynikající přijetí na jejich první návštěvě Prahy. Ten nezaměnitelný vokál, který charakterizuje hudbu Suede, byl takřka bez chyby. Anderson předvedl i své typické pohybové kreace, do kterých někdy zapojil i mikrofon, který létal nad hlavami lidí stojících v první řadě.
Hudba Suede za posledních dvacet let příliš změn nepoznala, opakuje neustále stejné hudební postupy, které si osvojila na počátku své kariéry. Paradoxně to ale nemělo na celkovou energii jejich vystoupení nejmenší vliv. Koncert plynul naprosto přirozeně. Devadesát minut, během kterých kapela valila do publika svůj nekončící proud muziky inspirující celou generaci ostrovních kapel, uteklo jako voda. Jedna z nejlepších britských kytarovek devadesátých let ve skvělé koncertní formě zahrála natěšenému pražskému publiku. Sice s odstupem několika let od dob jejich největší slávy, ovšem v oslnivé koncertní formě.
